Ekonomická politika vyspělých zemí je i přes vysokou nezaměstnanost již tři roky paralyzována. Každý návrh směřující ke zvýšení tvorby pracovních míst je smeten ze stolu s tím, že by měl hrozné důsledky. Pokud zvýšíme výdaje, prý nás potrestají dluhopisové trhy. Když budeme tisknout více peněz, poroste inflace. Podle této logiky bychom tak neměli dělat nic, s výjimkou ještě silnějšího utahování politiky, které bude jednou nějakým způsobem odměněno.
Japonsko se svým vysokým dluhem a stárnoucí populací bylo považováno za zemi, která má nejmenší prostor pro manévrování. Nový premiér Shinzo Abe ovšem slíbil, že ukončí dlouhou stagnaci této země a již učinil kroky, které podle popsaného obecně přijímaného pohledu učiněny být nesmí. A podle prvních signálů se zdá, že vše jde poměrně hladce.
Podívejme se krátce do historie: Dlouho před krizí roku 2008, která poslala Evropu a USA do recese, bylo Japonsko synonymem stagnace. Jeho politika byla málo razantní a reagovala pomalu. Vládní výdaje sice dosahovaly vysoké úrovně, vláda se ale vždy zalekla dluhů a stáhla se dříve, než mohlo oživení dostat silnější základ. Na počátku nového tisíciletí se Bank of Japan pokusila bojovat s deflací tištěním peněz. I ona se však stáhla při prvních známkách zlepšení a deflace tak nikdy neskončila. Nutno ovšem říci, že Japonsko si ohledně trhu práce nikdy neprošlo takovým utrpením jako nyní Spojené státy.
Zkušenost Japonska ukazuje, že boj s útlumem ekonomiky je těžký, protože je náročné donutit politiky k razantní akci. Jde tedy zejména o problém intelektuální a politický. Je to patrné na údajném nebezpečí plynoucím z deficitů a dluhu. Spojené státy bývají neustále přirovnávány k Řecku, tedy k zemi bez vlastní měny. Japonsko pro ně ale představuje mnohem lepší přirovnání. V jeho případě se také neustále zmiňuje fiskální krize, ta ale ne a ne přijít a vláda si stále půjčuje za méně než 1 %. Nyní Abe tlačí centrální banku do vyššího inflačního cíle, což v podstatě znamená i inflační umořování vládního dluhu. A k tomu Abe ohlásil novou fiskální stimulaci. Jak reagovali bohové trhů? Vše se zdá být v pořádku. Očekávaná inflace se přehoupla do pozitivních čísel, výnosy vládního dluhu se ale téměř nepohnuly, protože fiskální výhled se ve světle vyšší inflace zlepšil. Kurz jenu sice prudce klesl, ovšem pro japonské exportéry jde o velmi dobrou zprávu. Abe se tak vysmál všeobecně přijímané ortodoxii a jeho výsledky jsou výborné.
Lidé, kteří rozumí japonské politické scéně, mě varují před tím, abych Abeho považoval za klaďase. Jeho zahraniční politiku považují za velmi špatnou. Domnívají se, že jeho podpora stimulace může mít velmi zištné důvody namísto toho, aby byla založena na sofistikovaném odmítnutí převažujícího názoru. Možná je to ale jedno. Ať již je jeho motivace jakákoliv, jeho úspěch může přinést pozoruhodnou změnu. Japonsko bylo pionýrem ekonomické stagnace a nyní možná světu zase ukáže, jak z ní ven.
(Zdroj: NYTimes)