Stáří, respektive stárnutí společnosti, a velikost populace se často objevují jako důležitý faktor budoucího vývoje ekonomiky. Je k tomu samozřejmě mnoho dobrých důvodů. Počet lidí v aktivním věku určuje potenciál na straně práce, počet neaktivních tlak na rozpočty v oblasti důchodů, sociálních dávek nebo zdravotnictví. Změny v populaci pak logicky ovlivňují změny výkonnosti ekonomiky. Teoreticky nejde o problém, celkový HDP by mohl růst pomaleji, nebo i klesat s populací, zatímco HDP na hlavu pro aktivní část společnosti by mohl dál růst stejně.
Jenže skutečnost bude asi jiná. Celkový dlouhodobý dopad lze snadno podcenit, neboť demografické trendy působí v široké škále dalších oblastí, které sice nejsou přímo ekonomické, ale v ekonomice se následně také projeví.
Jedním z faktorů je třeba to, že starší člověk má obvykle vyšší averzi k riziku a tendenci spíše hodnoty uchovávat, než se pouštět do potenciálně výnosných, ale nejistých projektů. Tím spíše, pokud se jedná jako v evropském případě o bohatou společnost. Projevovat se to může preferencí sociálních jistot nebo dobrého životního prostředí namísto agresivního tlaku na nárůst bohatství.
Sociální jistoty a důraz na ekologii samozřejmě zvyšují kvalitu života, neměly by ale výrazně převažovat nad investicemi, které zvyšují produktivitu. Právě ty jsou zdrojem růstu bohatství a v důsledku určují i budoucí kvalitu života, bez ohledu na to, jakým způsobem se je společnost potom rozhodne rozdělit. Faktor stárnutí tak může vést k přílišné alokaci zdrojů jedním směrem a tím podvázání růstu.
Změny preferencí společnosti se projevují skrze hospodářskou politiku volených politických zástupců. Nastavení systému se posouvá právě na uchování a přerozdělení hodnot a má tendenci zhoršovat podmínky pro inovativní investice. Těch je pak méně, motivací pro podnikatele je ekonomiku opustit, což její potenciál snižuje. Navíc tím hlas této skupiny ve společnosti slábne, což celý proces dál posiluje.
Kromě výše zmíněného lze u stárnoucí a ubývající populace předpokládat i ztrátu strategické iniciativy na globálním poli ve prospěch rostoucích a agresivnějších společností. To pak nutně znamená přibývající ústupky a přistupování na cizí pravidla hry. A ta zrovna nemusí být v souladu s demokracií a volným trhem, na kterých stojí současné bohatství vyspělých zemí.
Stárnoucí a stále velmi bohatá společnost je ideální k nasávání ekonomických imigrantů. Ti zvyšují populaci svým příchodem i výrazně vyšší porodností a v dlouhém období budou korekčním mechanismem, který zastaví (aspoň populační) úpadek a přinese obrat. Problém je však první fáze, kdy snižují podíl ekonomicky aktivních i kvalitu pracovní síly co do vzdělanosti. V této fázi jde proto o další faktor zrychlující negativní vývoj.
Je otázkou, zda třeba porodnost lze nějak ovlivňovat shora, nebo jestli je přirozené, že se společnost od jisté úrovně bohatství a kultury začne zmenšovat. Existence zpětných vazeb je však varováním, že jednou nastartované negativní trendy se budou velmi obtížně otáčet, naopak budou mít tendenci zrychlovat. Bohaté společnosti tak nemohou automaticky počítat, že jim bude dopřán klid a spokojené stárnutí.