Zadlužení Spojených států představuje vážný problém, jeho podstatu bychom ale ze současných politických prohlášení nepochopili. Ta jsou totiž většinou vágním varováním před apokalypsou. Rád bych zde ukázal trochu jasnější pohled založený na šesti faktech, kterých si možná nejsme všichni vědomi.
Asi polovina dluhu, který drží veřejnost, je nyní držena zahraničními subjekty. Tato část dluhu je tím, co považujeme za břímě pro nás a pro příští generace. Tyto zahraniční subjekty mají nárok na úrok a splacení dluhu a za tyto dolary si mohou kupovat naše zboží a služby. Pokud by americká vláda za zapůjčené peníze zlepšila infrastrukturu či zlepšila vzdělání a kvalifikaci zaměstnanců, výsledné zvýšení produkce by splácení dluhu ulehčilo. V posledních desetiletích šly ale získané peníze na snižování daní a války.
Ministerstvo financí dluží v dolarech, tedy v naší vlastní měně (na rozdíl od Řecka či Itálie, jejichž dluh je v eurech). Ministerstvo financí je tak vždy schopno zajistit splácení dluhu, pouze s výjimkou situace, kdy se politici uchýlí k vydírání dluhovým limitem. Žádný ze zahraničních věřitelů se nedomnívá, že by Spojené státy skutečně nemohly splácet svůj dluh. Pokud by tomu tak bylo, trvali by tito věřitelé na vyšších výnosech dluhopisů, k tomu ovšem nedochází. Avšak kdybychom byli tak hloupí, že by v budoucnu došlo k defaultu, sazby by skutečně prudce vzrostly.
Jeden ze způsobů, jak se zbavit dluhů, představuje inflace. Růst cen snižuje hodnotu dolarů, ve kterých jsou spláceny úroky i dluh. Fed slíbil, že bude kupovat dluhopisy a držet sazby nízko až do doby, kdy se zlepší situace na trhu práce. Podle některých názorů to může vést k nekontrolované inflaci, dnes ovšem neexistují známky toho, že by k tomu mělo skutečně dojít.
Dluhopisy, které vlastní Američané, se od dluhopisů vlastněných zahraničními investory liší. U těch prvních totiž nejde přímo o budoucí břemeno. Samozřejmě, že splátky dluhu a úroky zatíží současné daňové poplatníky, jejich příjemcem jsou ale zase Američané, z nichž je většina také daňovými poplatníky. Některé z našich vnoučat tak budou platit jiným našim vnoučatům a výsledkem bude čistý transfer od těch, kteří platí daně, k těm, kteří drží dluhopisy.
Skutečnou zátěží dluhu, který drží domácí subjekty, je obecně to, že odsává zdroje potřebné pro soukromé investice. Investoři drží vládní dluhopisy, protože věří, že jsou bezpečné. V případě, že by na trhu byla menší nabídka vládních dluhopisů, museli by střadatelé kupovat dluhopisy korporátní a akcie, což by podpořilo investice a jejich ziskovost. Ve špatných časech ale vládní dluhopisy investice soukromého sektoru nevytlačují. Naopak, dluhem financované vládní výdaje zvyšují celkovou poptávku v ekonomice a vládní dluhopisy vstřebávají nadměrné úspory. Až se zaměstnanost vrátí k normálu, můžeme začít dluh snižovat.
V dlouhém období je třeba jasný plán na snížení poměru dluhu k národnímu příjmu. Nyní jsou ale největší šancí na oživení ekonomiky, zvýšení investic a soukromých výdajů výdaje veřejného sektoru. Namísto nich se však řítíme do špatně promyšleného fiskálního utahování.
Autorem je ekonom a držitel Nobelovy ceny Robert M. Solow z Massachusetts Institute of Technology.
(Zdroj: NYTimes)