Hrubý domácí produkt Velké Británie se stále drží asi 5 % pod svou předkrizovou úrovní. Je to nejhorší situace mezi hlavními světovými ekonomikami, hůř je na tom jen Itálie. Pokud Velkou Británii porovnáváme s USA, je její horší růst asi z poloviny zaviněn utažením fiskální politiky, ke kterému došlo po roce 2009. Ekonomové tak kritizují vládu za to, že oslabila agregátní poptávku. Vláda se brání tím, že pokud by nepřikročila k utahování, přišla by fiskální krize.
Veřejný dluh by se do roku 2018 měl podle očekávání vyšplhat na 85 % HDP, takže varování před krizí nelze považovat za nesmyslná. Inflace navíc během posledních deseti let zůstává soustavně nad inflačním cílem a je tedy jasné, že nedostatečná poptávka není jediným problémem britské ekonomiky. Zhoršuje se i situace na nabídkové straně. Klesá význam finančního sektoru, banky ale neposkytují finance, které by zajistily růst jiných sektorů. Rozpočtovou politiku vlády bychom tedy měli hodnotit jak z pohledu jejího vlivu na poptávku, tak i na nabídku.
Na rozdíl od USA ve Velké Británii neprobíhá dostatečné zotavení soukromého sektoru a nedá se tak čekat, že přijde silné oživení. Možnou alternativou k současné politice by byl růst investic do infrastruktury a bydlení. Tyto výdaje by ale musely být financovány přechodným růstem dluhu. Trhy by takový postup pravděpodobně přijaly bez větších námitek. Vláda se ale namísto toho spoléhá na monetární politiku. Bank of England má nyní pozměněný mandát a může ignorovat přechodný růst inflace nad cíl ve výši 2 %. Platí to zejména v případě, kdy se HDP nachází hluboko pod trendem, což je i nyní. Bank of England bude také po vzoru Fedu informovat o hlavních cílech, které má její politika naplnit. Nebude ale uplatňován oficiální cíl ve formě nominálního produktu.
Popsaný postup dává smysl, ovšem forma mandátu, který centrální banka má, nepředstavovala nikdy jádro problému. Tím jsou inflační očekávání, která již nyní leží dost vysoko na to, aby banka pozdržela další uvolňování politiky. Další uvolnění tak v současné situaci není pravděpodobné a nepřijde dříve, než dojde k poklesu inflačních očekávání ze současných 3,5 %. Kvantitativní uvolňování již navíc postrádá větší efektivitu. Plán na poskytování financí bankám, které budou na oplátku poskytovat více úvěrů, nebude fungovat do té doby, dokud banky nebudou vyčištěné a rekapitalizované. O tom se ale ještě ani nemluví.
Vliv současné rozpočtové politiky na nabídkovou stranu je lepší, než by se mohlo zdát. Pozitivní je přesun výdajů na zaměstnanost z centrální na místní úroveň, snížení daní ze zisků a podpora zaměstnanosti v malých společnostech. Můžeme dokonce čekat, že snahy o snižování daní povedou k přesunu firem z eurozóny do Velké Británie. A jaký je celkový verdikt? Hlavní směr rozpočtů byl nastaven v roce 2010 a vláda stále spoléhá na oživení soukromého sektoru. Na konečné hodnocení je příliš brzy, ale po oživení podobného typu, jaké vidíme v USA, není ani známky.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)