I když se měla stát ropným rájem už před časem, Brazílie ve světovém žebříčku těžařů stále zápasí až v druhé desítce. Dovoz benzínu rychle stoupá a s ním i závislost na nepředvídatelném vývoji na energetických trzích. Dobře na tom není ani brazilská výroba etanolu, kdysi považovaná za vzor pro odvětví obnovitelných zdrojů energie. „Zelené palivo“ je rostoucí měrou importováno ze Spojených států.
Od objevení obřích podmořských ložisek hluboko pod dnem Atlantského oceánu, jejichž průzkumem a otevřením byla pověřena státní společnost , uplynulo pět let. V době nálezů se odhadovalo, že se Brazílie zařadí po bok největších ropných producentů světa. Po velkých plánech však přichází vystřízlivění. Státní moloch není schopen navyšovat těžbu dostatečně rychle na uspokojení domácí poptávky, natož aby pomýšlel na vývoz.
Na společnost dolehl nacionalistický mandát kupovat lodě, plošiny, vrtné soupravy a další vybavení pouze od drahých a neflexibilních domácích producentů. Stará ropná pole se vyčerpávají, velké projekty stíhá jedno zpoždění za druhým a ložiska pod vodou se ukazují být tvrdším oříškem, než se čekalo. se tak musí vyrovnat s rostoucím zadlužením, klesající produkcí a propadem ceny vlastních akcií. Na burze ve Frankfurtu titul za poslední rok odepsal 36 %.
Státní těžař v mnohém připomíná brazilskou ekonomiku jako celek. I její budoucnost totiž ještě před nedávnem vypadala slibně. V roce 2010 rostla 7% tempem, avšak loni hospodářská expanze zpomalila na šnečí 1 %, což byl nejhorší výkon v rámci skupiny nastupujících mocností BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína).
Tržní kapitalizace Petrobrasu byla kdysi mezi ropnými giganty druhá největší po americkém koncernu Mobil. Nyní má menší hodnotu než ropný šampion Kolumbie. Neúspěch společnosti v zemi rozdmýchává debatu o tom, nakolik za to může politika prezidentky Dilmy Rousseffové, v jejímž rámci musí hrát roli záchranné sítě pro ekonomiku a obyvatelstvo.
Stejně jako její předchůdce a mentor Luiz Ináciu Lula da Silva spoléhá Rousseffová na velké státní firmy při tvorbě nových pracovních míst a stimulaci ekonomiky. staví nové rafinerie a při otevírání nových ložisek dává práci hlavně domácím podnikům. Taktika zatím vychází: nezaměstnanost se pohybuje na 5,4 % a prezidentka se před volbami v roce 2014 těší vysoké popularitě. Jejím cílem je zvýšit životní úroveň lidí a bojovat s chudobou. Silvovi se to nadmíru zdařilo. Podíl obyvatelstva žijícího denně s méně než 1,25 USD mezi roky 1990 a 2010 klesl ze 43 % na 22 %.
Kritici vládní politiky poukazují na rostoucí problémy uvnitř Petrobrasu, jeho neschopnost uspokojit domácí spotřebu, dokončit rozdělané projekty a nutnost dovážet palivo, které se pak na vnitřním trhu prodává se ztrátou za státem nastavené ceny. Také se pozastavují nad tím, že společnosti byla svěřena veškerá nově objevená podmořská ložiska.
Například gigantické pole Lula, objevené v roce 2006, dnes produkuje 100 tisíc barelů denně. Náklady na vyhloubení 15 vrtů se vyšplhaly na 1 mld. USD. Najetí na plnou kapacitu, jež se odhaduje na 1 milion barelů denně, si vyžádá vyhloubení dalších 300 vrtů a mělo by stát 50-100 mld. USD. Je otázkou, jestli tak náročný projekt zvládne.
V 90. letech minulého století procházela brazilská ekonomika rozsáhlou restrukturalizací, v jejímž rámci byla také provedena liberalizace energetického sektoru a monopol Petrobrasu zlomen. Společnost zůstala v rukách státu, ale zároveň byla vystavena působení tržních sil, aby mohla konkurovat zahraničním gigantům. Tento kurz je dnes zpochybněn. Brazilská ropná produkce loni klesla o 2 %, jednalo se o vůbec první propad za víc než deset let.
Ačkoli plánuje do roku 2020 zdvojnásobit těžbu na 4,2 mil. barelů denně, a předehnat tak současný výstup Iráku či Íránu, jeho výkonná ředitelka Maria Fosterová na nedávném konferenčním hovoru s analytiky připustila, že letos by produkce měla stagnovat, či klesat. Vysoce postavený manažer společnosti varoval, že kvůli rostoucí spotřebě bude země muset ještě deset let ve velkém dovážet palivo.
Vývoj Petrobrasu se začíná nebezpečně přibližovat příběhu jeho národních bratříčků ve Venezuele a Mexiku. V roce 1999, kdy Hugo Chávez nastoupil do funkce venezuelského prezidenta, těžila národní ropná společnost PDVSA zhruba 3 mil. barelů denně. Mezitím produkce propadla o čtvrtinu. Počet zaměstnanců PDVSA se však během uplynulých 14 let víc než zdvojnásobil na 115 tisíc. Dluh společnosti vzrostl desetkrát na 34 mld. USD.
Mexický Pemex na tom není o moc lépe. Koncern, který státu sloužil za dojnou krávu a investice do ložisek zanedbával, zaměstnává kolem 140 tisíc lidí. Podle odborníků by mohl ihned propustit čtvrtinu z nich. Produkce v posledních osmi letech klesla z 3,45 mil. barelů denně na současných 2,55 mil. barelů denně.
(Zdroje: NYT, EIA, Economist Intelligence Unit)