Island je celkem velký ostrov s celkem nepřátelskou krajinou i podnebím, z čehož vyplývá, že tam nyní žije jen asi 320 000 lidí. Přesto tato země v posledních letech několikrát způsobila drama na světové scéně a přitáhla řádné množství pozornosti. Až neúměrně, měřeno na počet obyvatel nebo velikost ekonomiky. Jak se to stalo? Před nějakými deseti lety se finanční sektor na Islandu naprosto oddělil od reálné ekonomiky země a začal žít svým vlastním životem a ambicemi. Tři největší banky, Landsbanki, Kaupthing a Glitnir, začaly ambiciózní expanzi, nejprve domácí a pak i zahraniční, kdy podporovaly islandské podnikatele při jejich mezinárodním růstu a akvizicích a samy rostly v oblasti retailového bankovnictví ve Velké Británii a Holandsku. Těsně předtím, než celý večírek skončil, měly tyto tři banky 90procentní podíl na islandském finančním systému a k tomu zhruba 90 % jejich aktiv bylo v zahraničí.
Pamatuji si to až moc dobře z doby, kdy jsem v letech 2005-06 byla M&A poradcem pro globální firmu s islandskými kořeny. To byly zlaté roky pro Island, doba, kdy HDP země rostlo jako v Číně, tedy mezi 7 a 8 % ročně. Můj klient se rozhodl získat velkou veřejně obchodovanou firmu a bez mrknutí oka zvolil strategii nepřátelského převzetí financovaného dluhem (leveraged hostile takeover).
Musíte si uvědomit, že nepřátelská převzetí jsou v našem světě ve skutečnosti velmi vzácná. Kromě zřejmých obtíží s integrováním takové společnosti, když její management s vámi válčí a kdy jej patrně budete muset vyhodit, je také notoricky těžké přesvědčit její akcionáře, že vy představujete lepší budoucnost pro jejich peníze než ti, co ve firmě teď sedí a se kterými byli víceméně spokojeni, jinak by tam nebyli neinvestovali. Je ještě těžší přesvědčit banky, aby financovaly nepřátelské převzetí, ježto banky, na rozdíl od akcionářů, nikdy nebudou stejným poměrem těžit z toho, když to půjde dobře, zato přijdou o pěkné peníze, pokud se integrace nevydaří. Takže mají přirozeně větší averzi k takovému riziku.
Globální financující banky na této transakci, a mluvíme tady o transakci ve výši 2,5 miliardy dolarů, takže ne zrovna nějaké drobné, se podle očekávání ošívaly a tlačily na klienta, aby se dohodl s představenstvem firmy, o kterou usiloval. Celý proces se vlekl a byl únavný. Co se stalo, pak přesně vystihuje náladu, jaká na Islandu tenkrát panovala. Generální ředitel mého klienta, mladistvě vyhlížející 35letý sportovní typ, se prostě obrátil na velké islandské banky o pomoc. Tyto tři banky daly dohromady podstatnou část toho financování samy, během 48 hodin a bez dalších otázek. Věděly snad více než úctyhodné britské a americké bankovní domy, které na tom pracovaly již půl roku? Nebo byly prostě jen více lehkovážné? Při zpětném pohledu to bylo asi spíše to druhé.
V roce 2008 se všechny tři velké islandské banky dostaly do těžkostí při refinancování svého krátkodobého dluhu a utrpěly akutní ztrátu likvidity kvůli runům na svá depozita v Holandsku a Anglii. Jak po kolapsu Lehman Brothers nervózní investoři zkoumali všechny možné i teoretické slabiny ve finančním sektoru všude po světě, ukázalo se, že islandské banky půjčovaly v dlouhodobém horizontu na mezinárodní akvizice. Ba přímo se předháněly při financování akviziční mánie něco málo-přes-třiceti-letých islandských miliardářů Jona Asgeira Johannessona, Thora Bjorgolfssona, Magnúse Porsteinssona a hrstky dalších. To by samo o sobě nebylo smrtelným hříchem, jenže ony financovaly tato dlouhodobá aktiva krátkodobým dluhem a běžnými depozity. Investoři a zákazníci, kteří si tam ukládali peníze, všichni najednou zpanikařili a začali banky hromadně opouštět. Koncem září 2008 byla banka Glitnir znárodněna.
Další týden převzali administrátoři islandského Dozoru nad finančním trhem kontrolu nad bankou Landsbanki. O dva dny později se do nucené správy dostala největší banka Kaupthing. Aktiva těchto tří bank pod státní kontrolou činily v polovině roku 2008 neuvěřitelných 76 miliard euro, tedy více než 11ti násobek velikosti islandské ekonomiky. To nedávalo Islandské národní bance žádnou možnost jim pomoci a stát se poskytovatelem pomoci formou půjček (lender of last resort). V poměru k velikosti ekonomiky byl kolaps islandského bankovního systému největším ve světové historii.
Když toto drastické rozhodnutí komentoval, řekl islandský ministerský předseda Geir Haarde, že vláda měla reálnou obavu, že se “islandská ekonomika v nejhorším případě může octnout ve víru událostí, které povedou ke státnímu bankrotu."
Islandská vláda se v té chvíli rozhodla se soustředit především na domácí trh a vše ostatní hodit přes palubu. Když to rozhodnutí učinila, jistě dobře věděla, že způsobí velké mezinárodní pozdvižení a také, že během pěti let bude vše prominuto a zapomenuto. V říjnu 2008 byl proto schválen mimořádný zákon, kterým se všechna domácí aktiva těchto bank převedla na státem vlastněné verze sebe samých a všechna zahraniční aktiva byla ponechána v administraci a likvidaci. To znamenalo, že občané Islandu netrpěli přímými finančními ztrátami z kolapsu bank.
Island se také rozhodl potrestat management bank za osobní odpovědnost a obvinil bývalé generální ředitele všech tří bank za zločiny spojené s kolapsem finančního systému. CEO Sigurjón Árnason a pět dalších vysokých manažerů Landsbanki byli obviněni z toho, že použili peníze banky samotné k manipulaci ceny jejích akcií. Předseda představenstva Kaupthingu Sigurdur Einarsson a generální ředitel Hreidar Már Sigurdsson byli obviněni z manipulace trhu. Larus Welding, generální ředitel banky Glitnir, byl minulý rok odsouzen do vězení za podvody a čeká na další obvinění.
Finanční krize měla samozřejmě drastický vliv na celý Island. Národní měna,krona (ISK) ztratila více než 50% vůči euru. Cizoměnové transakce byly na celé týdny úplně zrušeny díky přísným opatřením na kontrolu pohybu kapitálu. Tržní kapitalizace islandské burzy spadla o více než 90%. Deficit státního rozpočtu vyskočil v roce 2009 a 2010 na 10% HDP. Island prošel prudkou recesí, ekonomika se v letech 2009-10 smrskla o 5.5%. Mimo Island více než půl miliónu drobných střadatelů (porovnejte to s počtem obyvatel celého Islandu) zjistilo, že jejich úspory v bankách jsou zmraženy.
Věrní svým bratrům, ostatní skandinávské země daly dohromady záchranný balíček ve výši 3 miliardy dolarů, IMF k tomu přidal další 2.1 miliardy. Německo poskytlo 1.2 miliardy eur půjčky na výplatu minimálních státem garantovaných deposit zahraničním občanům. Vláda se rozhodla odepsat všechny hypotéční dluhy, jež přesahovaly 110 procent hodnoty nemovitostí (ano, čtěte správně, na Islandu bylo možné si běžně půjčovat hypotéky ve výši více než 110% hodnoty domů).
Ale Islanďané jsou těžce pracující a otužilí lidé, nestávkují a počasí je tak špatné, že ani nevysedávají v kavárnách, aby si stěžovali na svůj osud. V roce 2011 Island znovu získal přístup na mezinárodní kapitálové trhy a mohl znovu začít vydávat státní dluhopisy. V první polovině roku 2012 začal splácet záchranný balíček. Omezení pohybu kapitálu ovšem stále platí, aby chránilo měnu, a nebude zrušeno, dokud si centrální banka nevytvoří dostatek cizoměnových rezerv. Likvidátoři tvrdě a bez oddychu prodávali a likvidovali aktiva všech tří zbankrotovaných bank a úspěšně vyplatili minimální státem ručená depozita. Začala nová éra růstu HDP (2.9% v roce 2011 a 1.6% v roce 2012), která přispěla k poklesu nezaměstnanosti. Deficit státního rozpočtu poklesl v roce 2012 na 3.4% HDP.
Zvenku by se to všechno zdálo růžové, ale nespokojení obyčejní Islanďané to zdá se vidí jinak. Islanďané šli o víkendu k volbám a jednoznačně vymetli současnou levicovou vládu, která resuscitovala islandskou ekonomiku. Nahradí ji středopravicová koalice Progresivní a Nezávislé strany, které zemi vedly během toho nebývalého růstu a pádu předešlých let. Středopravá koalice dostala ve volbách 51.1% hlasů, vládnoucí Sociální demokraté méně než 13%. Důvod je jasný: Islanďané si myslí, že utahování opasků bylo až moc bolestivé. Mnozí touží po návratu té sladké doby, než se stali jednou z prvních a největších obětí finanční krize. Lidé si stěžují hlavně na těžkosti způsobené pádem měny. Padesátiprocentní pokles krony znamená, že kupní síla poklesla o 30 až 40 procent. Protože většina islandských hypoték je navázaná na inflaci, pád krony vedl nejen ke zdražení importovaného zboží, ale také ke zvýšení splátek úroků na hypotékách. To je sice politováníhodné, ale taková prudká devalvace musela přece být dobrá pro exportéry, že? Svatá pravda. Jenže Island posledních několik set let produkuje především ryby. A je asi jen tolik ryb, kolik se prodá, i kdyby byly o hodně levnější.
Co je legrační, je, že Islanďané zvolili znovu k moci ty politické strany, které byly u moci, když se finanční sektor dereguloval a byly tudíž přímo zodpovědné za ten úvěrem napumpovaný růst. “Tady máte problém levice, říká Birgitta Jonsdottir, šéfka Pirátské strany, “uklidí zvratky po kokainové party neokonzervativců, ti pak jdou do léčebny na odvykací terapii a vrátí se, aby sklidili všechny úspěchy”.