Bubliny mohou ekonomiku poškodit a když tedy někdo hovoří o jejich hrozbě, měli bychom naslouchat. V současné době je podobných varování slyšet hodně, mnoho z nich se zaměřuje na dluhopisový trh, pozornost je ale věnována i růstu cen akcií. Ovšem podle mého názoru na dluhopisovém trhu bublina rozhodně není. U akcií pravděpodobně také ne, tak jistý si tím ale nejsem.
Standardní definice bubliny neexistuje. Můžeme ji definovat jako situaci, v níž se ceny aktiv zdají být založeny na nepravděpodobných a nekonzistentních názorech ohledně budoucího vývoje. Ceny akcií během dot.com bubliny dávaly smysl pouze tehdy, pokud jsme se domnívali, že se ze všech firem stane (33,65 USD, 0,36%). Ceny nemovitostí v roce 2006 byly ospravedlnitelné pouze na základě víry, že jejich růst bude dlouhodobě vyšší než příjmy domácností. Děje se dnes něco podobného na trhu s dluhopisy? Výnosy dlouhodobých dluhopisů závisí hlavně na očekávaném vývoji krátkodobých sazeb. Dlouhodobý dluhopis si nekoupíte s výnosem 2 %, jestliže čekáte, že Fed už brzy zvýší sazby na 4 % či 5 %. Fed snižuje sazby v situaci vysoké nezaměstnanosti a nízké inflace. Dnes už je nemůže dále snižovat, je však těžké najít důvody, proč by je měl zvyšovat. Nebude tomu tak, dokud neklesne nezaměstnanost, nebo se nezvedne inflace. Data zatím neukazují, že by k tomu mělo v dohledné době dojít.
Hovory o bublině na trhu s dluhopisy jsou částečně založeny na to, že sazby jsou na historických minimech. Nesmíme však zapomínat na to, že i ekonomika je ve srovnání s historickými standardy ve velice špatném stavu. Obvyklá pravidla, podle kterých posuzujeme úroveň sazeb, v takovém prostředí neplatí. Vedle toho je tu element „přání otcem myšlenky“. Část finančníků si z nějakého důvodu vypěstovala velkou nenávist k Benu Bernankemu. Požadují, aby ukončil uvolněnou politiku a přejí si, aby kvůli ní došlo k nějaké velké krizi. Ukazuje se ale, že nenávist k profesorům z Princetonu není dobrým základem investiční strategie.
Jak je to s akciemi? Hlavní indexy jsou nyní výš, než byly na konci 90. let. To může znít hrozivě, ale musíme uvážit i to, že korporátní zisky jsou nyní více než 2,5krát vyšší, než tomu bylo před prasknutím dot.com bubliny. K tomu se přidávají nízké výnosy vládních dluhopisů, které cenám akcií také pomáhají. Požadavky na to, aby Bernanke kvůli bublinám přestal bojovat s obrovskou nezaměstnaností, tak mají chabý základ i zde. Bernanke by neměl bublinovým baronům věnovat pozornost a měl by se dál věnovat své práci.
Mezi Bernankeho nepřátele mimochodem patří často i zástupci významných hedge fondů. Všimněme si, že tomuto odvětví se za posledních deset let nevedlo nijak dobře, a platí to zejména o pokrizových letech. Je možné, že jejich nenávist není směřována ani tak na Bernankeho, jako na nástroj, se kterým ekonomové jako on pracují. Hovořím o modelu IS-LM. Lidé jako Druckenmiller či Singer drží již roky krátké pozice na vládních dluhopisech jen proto, aby zjistili, že na nich budou prodělávat stejně jako investoři v Japonsku. Hovořili o tom, že přijde fiskální zkáza a kvůli tomuto pohledu prodělali peníze. Měli by změnit svou strategii a přiznat si, že makroekonomičtí akademici a Fed mají možná pravdu. Namísto toho však hovoří o zmanipulovaných trzích a o Fedu, který ničí západní civilizaci.
V Japonsku je patrné, že Abenomie dosahuje úspěchů. Není ještě všem dnům konec, je ale jasné, že bylo dosaženo jasného posunu v psychologii a očekáváních. A to je jádro věci. Již před lety jsem tvrdil, že únik z pasti likvidity vyžaduje důvěryhodný závazek centrální banky, že se bude chovat nezodpovědně. To znamená, že centrální banka musí přesvědčit investory, že neukončí stimulaci ve chvíli, kdy se ekonomika dostane do stavu plné zaměstnanosti, a tudíž dojde k růstu inflace. Takový závazek je těžké učinit. Šoky, kterými si v posledních letech prošla japonská ekonomika, ale stačily na to, aby byl vytvořen kredibilní závazek zvýšení inflace. Například Martin Feldstein však požaduje, aby Fed kvůli hrozbě vyšší inflace ukončil QE. Zvýšená inflační očekávání jsou ale přesně tím, čeho se nekonvenční monetární politika snaží dosáhnout.
(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)