Kdy všichni uznají, že euro je chyba? Odpověď samozřejmě zní, že nikdy. V této měně se odráží příliš mnoho historie, příliš mnoho deklarací a příliš mnoho ega na to, aby jeho strůjci uznali, že možná pochybili. I kdyby celý projekt skončil úplnou pohromou, budou tvrdit, že nešlo o neúspěch eura, ale o neúspěch Evropy při jeho užívání. Možná ale stojí za to shrnout, co Evropu skutečně trápí a co by s tím mohla dělat.
V 90. letech trápilo Evropu hodně problémů, krizi se ale zdaleka neblížila a nezdálo se ani, že by se pohybovala po neudržitelném trendu. Pak bylo zavedeno euro, které nejdříve přineslo euforii. Investoři náhle začali věřit tomu, že dluh všech zemí eurozóny je stejně bezpečný. Výnosy dluhopisů na periferii klesly a nastal obrovský příliv kapitálu do Španělska a dalších ekonomik. Tento kapitál způsobil velkou realitní bublinu a podpořil boom v zemích, do kterých proudil. Zmíněný boom se poté projevil ve vyšší inflaci. Náklady a ceny rostly na periferii více než v zemích jádra eurozóny a periferie tak stále více ztrácela konkurenceschopnost. To ale nebyl problém v době, kdy bublina živená přílivem kapitálu stále rostla. Problém se objevil ve chvíli, kdy se příliv kapitálu zastavil.
Následně přišel propad ekonomik periferie, klesla jejich vnitřní poptávka a kvůli ztrátě konkurenceschopnosti byla slabá i poptávka ze zahraničí. Ukázal se hluboký problém v souvislosti se společnou měnou. Její existence totiž znamená, že země periferie nemohou jednoduchým způsobem napravit to, že se jejich náklady dostaly příliš vysoko. V nejlepším případě se tak ocitly na prahu dlouhého období vysoké nezaměstnanosti, během kterého proběhne pomalá a bolestivá vnitřní devalvace.
Celý problém byl výrazně zhoršen tím, že došlo k propadu příjmů a prohloubení vládních deficitů. Objevily se obavy z insolvence vlád, a to i u zemí, jako je Španělsko. Tedy u zemí, které před krizí dosahovaly rozpočtových přebytků a jejichž dluh byl nízko. Na dluhopisových trzích propukla panika a jádro eurozóny podmínilo pomoc periferii tím, že uplatní tvrdá rozpočtová opatření. Toto utahování pak ještě prohloubilo propad ekonomik periferie. A protože tento propad nebyl vyvážen boomem v zemích jádra, klesla celá ekonomika eurozóny. Výsledkem je i to, že utahování nevede k požadovaným cílům a poměr dluhu k HDP roste namísto toho, aby kvůli současné politice klesal.
Co mohla Evropa udělat jinak? Kritici jejího postupu, ke kterým jsem od počátku patřil i já, navrhovali tři kroky. ECB měla od počátku intervenovat a stabilizovat sazby. V jádru eurozóny měla být implementována agresivní monetární a fiskální stimulace, která by ulehčila proces vnitřní devalvace na periferii. A utahování na periferii nemělo být tak prudké. To znamená, že politika měla být utažena, ale méně a s méně bolestivými důsledky pro její obyvatele.
První bod byl nakonec naplněn, druhý a třetí ale ne. A evropské vedení stále odmítá uznat realitu, celý problém spojuje s fiskální nezodpovědností, což je pravda u Řecka, ale nikde jinde. Toto vedení prohlašuje, že utahování je úspěšné a dokazuje to poklesem výnosů dluhopisů. Ty však odrážejí intervence ECB. Je těžké si v takové situaci představit, že nakonec vše dobře skončí, píše na svém blogu Paul Krugman. A samozřejmě se věnuje i přednímu tématu minulého týdne – chybám ve výzkumu, kterých se dopustili Carmen Reinhart a Kenneth Rogoff:
V informační době mohou chyby ve výpočtech vést ke katastrofám. Je možné, že by chyba v Excelu mohla dokonce zničit ekonomiku západu? V roce 2010 přišli Carmen Reinhart a Kenneth Rogoff se studií, ve které tvrdili, že pokud vládní dluh překročí 90 % HDP, dochází ke znatelnému poklesu růstu. Stalo se tak v době, kdy Řecko spadlo do krize a ti, kteří požadovali přechod na politiku utahování, tyto závěry uvítali. Studie se rychle proslavila a bezpochyby jde o nejvlivnější výzkum posledních let.
Uvedená studie byla od počátku kritizována. Mnozí ekonomové poukazovali například na to, že korelace mezi dluhem a růstem může znamenat i to, že pomalý růst vede k vyššímu dluhu. Časem se také ukázalo, že jiní ekonomové nejsou s porovnatelnými daty schopni dojít ke stejnému výsledku. Nakonec ekonomové z University of Massachusetts provedli přímou analýzu původních dat a záhada byla vyřešena. Došlo totiž k použití velmi pochybných statistických metod, vynechávání některých dat a chybě v kalkulaci v Excelu. Po eliminaci těchto faktorů není ani známka po tom, že existuje nějaká kritická hranice na úrovni 90 % HDP.
Tři roky je obrat k utahování vydáván za naprostou nutnost. Jeho zastánci tvrdili, že pokud se tak nestane, bude překročena hranice poměru dluhu k HDP na 90 % a pak se stanou hrozné věci. Změní se nyní něco? Byl bych rád, ale očekávám, že zastánci utahování si najdou jinou pochybnou studii a deprese bude pokračovat.
(Zdroj: NYTimes a blog Paula Krugmana)