V roce 1932 procházela Velká Británie recesí, která byla svým rozsahem podobná té z let 2008 a 2009. Ve stejnou dobu byla uplatňována politika fiskální konsolidace a sazby se pohybovaly u nuly. V letech 1933 – 1936 přišlo silné oživení a růst dosahoval více než 4 % ročně. Hlavním nástrojem stimulace byla monetární politika. Británie opustila zlatý standard v roce 1931 a poté byla zavedena politika levných peněz. Krátkodobé sazby byly sníženy až na 0,6 %, kde zůstaly po zbytek desetiletí. V červenci 1932 byl navíc ohlášen monetární cíl ve formě cenové úrovně, který měl ukončit deflaci a vrátit ceny na úroveň roku 1929. K tomu se přidaly cíle týkající se měnového kurzu. Libra byla navázána na dolar v kurzu 3,4 a na francouzský frank v kurzu 77. Reálné sazby dramaticky klesly, do konce roku 1936 vzrostla peněžní nabídka o 34 %.
Popsaný postup se zakládal na učebnicovém návodu na snížení reálných sazeb přes vyšší inflační očekávání. Velká Británie tak čelila i tradičnímu problému spojenému s touto politikou. Tedy tomu, zda je schopná učinit důvěryhodný závazek, že inflace bude udržena i ve chvíli, kdy se dostaví oživení. Ministerstvo financí bylo ale kvůli tlaku na snížení dluhu schopno přesvědčit trhy, že vyšší inflace představuje součást jeho strategie na snížení poměru dluhu k HDP. Tento postup pak snížil i obavy z toho, že se probíhající fiskální utahování stane kontraproduktivním a bude mít na dluh negativní dopad. V prostředí deflace, které panovalo na počátku 30. let, byly rozpočtové přebytky vyžadované konsolidací příliš vysoké. Když se ale tempo růstu dostalo nad reálné sazby, stačily k dosažení fiskální udržitelnosti mírnější rozpočtové přebytky.
Aby politika levných peněz fungovala, musí stimulovat poptávku. Za pozornost v tomto ohledu stojí její vliv na stavby nových nemovitostí. Ve Velké Británii v letech 1932 – 1934 představovala tato aktivita a její multiplikační efekt pravděpodobně třetinu celkového růstu HDP. Stavby nových domů byly podporovány snížením sazeb a také tím, že náklady s nimi spojené dosáhly v předchozích letech svého dna. K tomu vzrostla dostupnost hypotéčního financování a domy byly dostupné pro větší počet zájemců. Domy byly levné, protože nabídka pozemků byla velmi elastická a developeři neměli důvod sedět na velkém množství pozemků bez toho, aby na nich stavěli. Regulace a stavební omezení v té době téměř neexistovaly.
Jaké poučení si z uvedeného můžeme vzít v současnosti? V první řadě je jasné, že pokud sazby narazily na nulu, tradiční cílení inflace nemusí být tím správným rámcem monetární politiky. V roce 1930 Británie těžila z toho, že neměla nezávislou centrální banku, její politiku provádělo ministerstvo financí. Nezávislost centrální banky tak nemusí být vždy tím nejlepším předpokladem pro implementaci vhodné monetární politiky. K tomu by bylo příjemné, kdyby se podařilo zopakovat boom na trhu s bydlením, který nastal ve 30. letech. Platí to zejména v souvislosti s liberalizací územního plánování, které působí na trhu ve Velké Británii značné problémy. Podobná doporučení jsou ale politicky těžko průchodná a k jejich naplnění dojde asi jen těžko.
Uvedené je výtahem z „Escaping liquidity traps: Lessons from the UK’s 1930s escape“, autorem je Nicholas Crafts.
(Zdroj: VOX)