Japonsko bývalo velmi uznávanou ekonomikou, její firmy byly považovány za nezastavitelné mašiny, které rychle získávaly dominanci ve světové ekonomice. Pak ale tato země spadla do dlouhodobého útlumu a zbytek světa o ni ztratil zájem. Výjimkou bylo pár ekonomů, k nimž patřil i Ben Bernanke. Ti nevnímali problémy japonské ekonomiky jako důkaz neschopnosti Japonců, ale jako něco, co může postihnout všechny rozvinuté země. A skutečně se tak stalo. Nyní jsme v tomto ohledu všichni Japonci a současný experiment v zemi, která to vše začala, je důležitý pro celý svět.
Abenomie, která představuje prudký obrat směrem k fiskální a monetární stimulaci, je postup, který neuplatňuje žádná jiná vyspělá ekonomika. Západní svět naopak propadl poraženeckým náladám, i když například v USA nyní najdeme čtyřikrát více dlouhodobě nezaměstnaných než před krizí. Americká ekonomika ale alespoň dosahuje růstu, zatímco Evropa se potácí v recesi a její růst během posledních šesti let pouze mírně převyšuje růst dosažený mezi lety 1929 a 1935. Náznaky toho, že by mělo dojít k obratu ekonomické politiky, ovšem stále neexistují.
Japonská vláda by mohla lehce použít stejné výmluvy, jako slyšíme na západě. Na ekonomiku doléhá stárnoucí populace, ekonomika se potýká se strukturálními problémy, dluh leží příliš vysoko. V minulosti jsme podobné argumenty slyšeli mnohokrát i od ní. Pravda je ale taková, že ekonomická stagnace to vše pouze zhoršuje. Krátkodobá stimulace nevyřeší všechny problémy, jde ale o první krok k mnohem lepší budoucnosti. Je příliš brzy na to říci, zda je Abenomie úspěšná, dosavadní vývoj ale vypadá nadějně. Ekonomický růst byl v prvním čtvrtletí překvapivě rychlý a dokonce mnohem větší než v USA. Japonské akcie rostou a jen oslabil, což zvyšuje konkurenceschopnost japonských exportů. Dlouhodobé sazby rostou, stále se však drží pod 1 %. Fakt, že tento růst doprovází růst cen akcií, ale naznačuje, že oba trhy odrážejí rostoucí optimismus, ne obavy ze solvence japonské vlády. Doposud je tedy vývoj pozitivní a doufejme, že tomu tak bude i nadále. Západ na rozdíl od Japonska zatím ani nezkouší své problémy řešit. Možná, že Japonsko bude tím, co přinese změnu.
Optimistický obrázek japonské ekonomiky může kazit čtvrteční pokles akciového trhu. Nesmíme ovšem zapomínat na to, že finanční trhy se často pohnou bez jakéhokoliv fundamentálního důvodu; jsem dost starý na to, abych si pamatoval propad trhu v roce 1987. Po něm jsme mohli slyšet mnoho teorií o tom, proč k němu došlo. Robert Shiller ale přímo během propadu prováděl průzkum toho, co na trhu děje, a nikdo ani nezmínil důvody, které se později uváděly jako příčina pádu trhu. Namísto toho všichni zmiňovali v podstatě to, že prodávají, protože ceny klesají. Kdybychom se chtěli přece jen podívat na fundament, mohly by za propadem japonského trhu stát obavy z růstu v Japonsku a v Asii, obavy z japonského dluhu či obavy z toho, zda Bank of Japan skutečně udrží dlouhodobě uvolněnou politiku.
Pokud by byl relevantní první bod, klesaly by sazby, ale k tomu nedochází. Růst sazeb však není ani dost prudký na to, abychom vážně uvažovali o druhé možnosti. Navíc by zároveň docházelo k oslabení jenu, ten ale v posledních dnech posiloval. A co třetí možnost? Obavy z toho, že BoJ neudrží uvolněnou politiku, by vedly k posilování jenu. A k němu skutečně došlo. Jestliže tedy trhy nezachvátila pouze náhlá vlna paniky, je nejpravděpodobnějším důvodem poklesu cen akcií obava z toho, zda centrální banka skutečně od základu změnila svůj přístup.
Olivier Blanchard před časem navrhoval zvýšení inflačního cíle z 2 % na 4 %, nyní se k němu přidává Larry . Z teoretického hlediska je podobná úvaha logická. Vyšší inflační cíl snižuje pravděpodobnost vzniku pasti likvidity a zároveň náklady s ní spojené. odhaduje, že pokud bychom do poslední krize vstupovali s inflací ve výši 4 %, průměrná nezaměstnanost by byla během posledních tří let o dva procentní body nižší. To je vysoký rozdíl, který představuje milion pracovních míst a biliony dolarů dodatečného produktu.
Proti vyššímu inflačnímu cíli existují dva hlavní argumenty. Prvním z nich je to, že pravděpodobnost velkých krizí je velmi malá. Podle mého jsou ale jejich náklady tak vysoké, že i kdyby k nim docházelo jednou za 75 let, měli bychom naši politiku změnit. navíc tvrdí, že riziko pasti likvidity je mnohem větší, než bychom se domnívali. Fed měl během posledních tří recesí velké problémy s tím, aby dosáhl oživení ekonomiky. Pasti likvidity jsme se vyhnuli jen těsně v roce 1991 i 2001. Druhý argument se točí okolo toho, jak může vyšší inflační cíl vést k tomu, že skončíme u Výmarské republiky. však poukazuje na to, že pro podobné uvažování neexistuje reálný základ. Centrální bankéři sice podobné obavy široce sdílejí, byly ale doby, kdy také pevně věřili v to, že opuštění zlatého standardu znamená konec naší civilizace. Současný cíl ve výši 2 % je pouhým předsudkem. Kdysi byl založen na studiích, které ukazovaly, že leží dost vysoko na to, aby sazby nenarazily na nulovou hranici. Nyní už ale víme, že tomu tak není.
(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)