Ekonomika Spojených států se nadále uzdravuje, růst v eurozóně bude ale pravděpodobně slabý delší dobu. Konkrétně to znamená, že by neměl překročit hranici 0,5 %, jádro měnové unie si povede o něco lépe, periferie o něco hůř. Podle našeho názoru bude tento vývoj charakteristický „zombifikací“ evropských ekonomik a institucí, jejich kolaps ale není pravděpodobný. Na druhou stranu však můžeme očekávat růst politických a sociálních tenzí. Na globální úrovni pak můžeme hovořit o „stabilní nerovnováze“, v jejímž rámci se mohou jednotlivé ekonomiky lehce zhoupnout do extrémních situací. Nejblíže tomuto bodu je právě ekonomika eurozóny.
Relativní stabilitu v eurozóně zajistila ECB, která slíbila, že bude plnit funkci věřitele poslední instance. Pokrok směrem k jednotné bankovní unii je však minimální, podobná je situace u unie fiskální. Podle našeho názoru bude další pokrok v těchto oblastech pomalý, vedení eurozóny bude namísto preventivního řešení problémů spíše reagovat na tlak trhů. Existuje ovšem určitý potenciál pro větší sdílení rizik a dá se očekávat, že ECB bude muset použít svou rozvahu pro nákup aktiv. Bude se tak dít v době, kdy se posune od managementu krize k managementu makroekonomického vývoje. Je také pravděpodobné, že ECB bude střídat své postoje tak, že jednou „učiní vše, co je třeba“, podruhé ale zase odmítne aktivní kroky. Důležitým faktorem budou výsledky voleb v jednotlivých zemích a růst vlivu populistických stran. Jasným příkladem je Itálie, kde hrozí politická fragmentace.
Ohledně případného rozpadu eurozóny je nepravděpodobnější scénář ten, v jehož rámci se vazby mezi velkými ekonomikami (Francií, Německem, Itálií a Španělskem) posílí, a to i směrem k bankovní a fiskální unii. Není ale jasné, zda tato skupina zemí uvítá i pokračování unie s některými menšími ekonomikami. Zároveň je možné, že některé z menších zemí ani nebudou o další členství v unii stát. Periferie nyní vedle užší bankovní a fiskální unie potřebuje i lepší rovnováhu mezi strukturálními reformami a fiskálním utahováním. Bez růstu se jejich situace bude nadále zhoršovat.
Jednou z překážek při tvorbě silnějších institucí v eurozóně je neochota Německa k razantnějším krokům. Ta souvisí s plánovanými volbami v této zemi a je možné, že po září již bude postoj Německa konstruktivnější. Nejpravděpodobnější je ale to, že Německo bude nadále prosazovat jen parciální kroky. Nedá se ani čekat, že tato země přistoupí k větší stimulaci růstu, protože se sama obává rozpočtových tlaků vyvolaných demografickým vývojem. Je ale možné, že německá vláda podpoří větší aktivitu ECB. Ta sice nebude mít tolik tolerance pro vyšší inflaci jako Fed či Bank of England, o něco vyšší inflace by ale měla být přijatelnější i pro ni, protože ulehčí posun eurozóny k nové rovnováze.
(Zdroj: Pimco)