Po Estonsku přijde příští rok na řadu Lotyšsko jako další nová země v eurozóně. Středoevropské země také před lety mířily do eurozóny, skoro to vypadalo na soutěž, kdo dřív. Do konce to ale dotáhlo pouze Slovensko, přišla krize, která atraktivitu členství výrazně snížila a až nyní s možným členstvím začínají znovu koketovat Poláci. Pro Pobaltí ale členství zůstalo jasným cílem i přes jeho odkládání, problémy eurozóny nebo třeba zvýšené náklady spojené s nutností přispívat do ESM.
Jako hlavní důvody ke členství se obvykle uvádějí velká otevřenost ekonomiky, silná obchodní svázanost se zeměmi platícími eurem, vlastnické propojení bankovního sektoru nebo stabilizace měnového kurzu. Pro Lotyšsko to sice platí, ale jen částečně a mnohdy méně než třeba pro Českou republiku.
Otevřenost lotyšské ekonomiky je relativně vysoká, s obratem zahraničního obchodu na úrovni cca 125 procent HDP. U Česka ale tento poměr dosahuje 150 procent. Také obchodní svázanost s eurozónou je menší. Z lotyšského exportu míří do eurozóny asi 35 procent, v opačném směru činí dovozy z eurozóny kolem 40 procent celkových dovozů. Důležitými partnery mimo eurozónu jsou Rusko, Litva či Švédsko. Pro srovnání český export jde do eurozóny z 65 procent a dovoz z eurozóny tvoří zhruba polovinu.
Co se týče vlastnictví českého bankovního sektoru, mají bankovní skupiny z eurozóny naprostou nadvládu. V Lotyšsku je největší švédská Swedbank, následuje rovněž švédská Banka, další v pořadí jsou pobočky finských bank nebo v Pobaltí působící a v Dánsku sídlící DNB. To v souhrnu žádnou dominanci eurozóny nedává.
Naopak aspekt stabilizace měnového kurzu je v Lotyšsku určitě daleko důležitější než ve středoevropských zemích. Lotyšský lat je navázán na euro v režimu ERM II už dlouhá léta - od roku 2005 - právě kvůli plánu brzy po vstupu do EU zavést euro. To se postupně odkládalo, ale země už u stanoveného kurzu byla fakticky nucena zůstat a to i po pádu do vážné krize vrcholící v roce 2009. Přes výrazně narůstající schodky běžného účtu nemohla přikročit k devalvaci či uvolnění režimu kvůli velkému poměru dluhu v zahraničních měnách. Vydala se tak bolestivou cestou výrazných fiskálních škrtů a vnitřní devalvace, čímž se propad ekonomiky prohloubil. Nakonec se ekonomiku podařilo stabilizovat, i když vadou na kráse stále zůstává dvouciferná nezaměstnanost.
Lotyšsko si tedy už bohatě užilo nevýhod eura jakožto pevného kurzu, zatímco výhody jako uvolněnou měnovou politiku, menší rizikové marže nebo větší odolnost měny proti spekulativním útokům využít nemohlo. Logicky se tedy nabídla buď cesta zpět k plovoucí měně, nebo naopak plné členství v eurozóně.
Značné náklady, které už země do integrace vložila, možná přispěly k vítězství druhé varianty. Ekonomická svázanost s eurozónou pravděpodobně rozhodující nebyla, tedy asi ne ta současná, ale budoucí možná ano. Pro celé Pobaltí je od získání nezávislosti typická silná snaha vymanit se ze sféry vlivu východního souseda a přimknout se více k Západu. Euro tak dává smysl jakožto stimulace obchodních vazeb západním směrem v zájmu nárůstu jejich váhy.
Členství v EU, NATO, euro a každý další prvek navíc vysílá signál, že tento region nestojí v nějakém mocenském vakuu, které by volalo po vyplnění. Jednání pobaltských zemí tak upozorňuje mimo jiné na to, že evropská integrace není jen ekonomickým projektem. Stejně důležitý je i strategický a bezpečnostní aspekt, na který se ve větších zemích v centru zapomíná, ale právě malé země na hranicích ho ignorovat nemohou.