Během posledních 200 let došlo ve světě ke znatelnému poklesu chudoby. Úspěch v této oblasti slavila západní Evropa, Severní Amerika v 19. a 20. století a poté i Čína a Indie. Pokrok je znatelný také v Africe. Podíl populace žijící s příjmy menšími než jeden dolar denně dosahoval na počátku 19. století 80 %, nyní představuje asi 20 %. Stejně velkou změnou prošel způsob, jakým o chudobě uvažujeme. V minulosti převažovaly dva hlavní názorové proudy. První z nich se zaměřuje na „užitek chudoby“ a tvrdí, že chudoba odráží to, jak se lidé chovají. U těch, kteří jsou chudí, pak není důvod očekávat, že mohou své postavení změnit. Chudoba je pak vnímána jako předpoklad ekonomického úspěchu celé země. Ten totiž vyžaduje velký počet lidí hledajících práci – snaha vyhnout se hladu je považována za nezbytnou motivaci k práci. Například Patrick Colquhoun v roce 1806 napsal: „Chudoba je tou nejdůležitější vlastností společnosti, bez které by národy a komunity nemohly v civilizovaném státě existovat. Chudoba je zdrojem bohatství.“
Popsaný myšlenkový proud měl dominantní pozici až do 19. století a jeho různé verze přežívají dodnes. Nedává prostor snižování chudoby technologickým a ekonomickým pokrokem, její příčinou jsou „morální postoje“ chudých. Klasičtí ekonomové včetně Adama Smithe a Johna Stuarta Milla vnímali to, že chování chudých může změnit vzdělání, nepodporovali ale veřejné školství, které by umožnilo vzdělání všem dětem. Druhý myšlenkový směr začal ale vnímat chudobu jako důsledek nefungujícího trhu a institucí. Jedna z jeho verzí hovořila o tom, že chudoba je nevyhnutelným důsledkem kapitalismu. Třeba Karl Marx tak pochyboval o tom, že v tomto systému lze vůbec chudobu snížit. Ale ne kvůli postojům lidí, ale kvůli tomu, že armáda nezaměstnaných znemožní růst mezd.
S prohlubujícími se ekonomickými znalostmi se do popředí dostávala teorie, která hlavní vinu za chudobu dávala nefungujícím institucím. Příkladem je nefungující trh s úvěry, který znemožňuje dětem v chudých rodinách dostat se díky lepší stravě, zdravotní péči a vzdělání do vyšších příjmových skupin. Chudobu je podle tohoto myšlenkového směru možno v kapitalismu vymýtit změnami ve veřejném sektoru, a to bez toho, aby to poškodilo růst ekonomiky.
Masové pozornosti se chudobě dostalo v letech 1960 až 1980, ve stejnou dobu získala na dominanci institucionální teorie, i když někteří se stále drželi názoru, že za chudobu si chudí mohou sami. Za klíčovou byla považována kvalita veřejného vzdělávání, systému zdravotní péče a dostupnost finančních zdrojů. K poklesu chudoby pak významně přispěly nové technologie, které vytvořily nová pracovní místa. Nastal zároveň posun ve veřejném mínění a postoji politiků. Dnes tak žijeme ve světě, ve kterém je mnohem méně chudoby než před 200 lety. Historie však ukazuje, že bychom neměli v našem boji s chudobou polevovat. Ačkoliv ty nejchudší země čelí velkým problémům, měli bychom být i tak schopni vymýtit extrémní chudobu někdy do roku 2030.
Uvedené je výtahem z „Lessons from a history of thought on poverty“, autorem je Martin Ravallion.
(Zdroj: VOX)