Američané utrácí dost na to, aby největší ekonomika světa pokračovala v expanzi, avšak bez růstu mezd se spotřebitelské výdaje budou držet při zemi. Čtyři roky po odeznění nejpalčivější fáze finanční krize platy ani nestíhají držet krok s inflací. Podle údajů amerického ministerstva práce průměrná hodinová mzda v soukromém sektoru na nemažerských pozicích v červenci činila 8,77 USD. V červnu 2009, kdy ekonomika vybředla z recese, to bylo 8,85 USD.
Stagnace mezd podkopává kupní sílu spotřebitelů. Výsledkem je slabá poptávka po zboží a službách, pokles odbytu, tržeb a zisků soukromého sektoru. Spotřeba přitom v americké ekonomice hraje klíčovou roli, tvoří kolem 70 % HDP.
Viníků neuspokojivé dynamiky vývoje mezd je podle ekonomů několik. Mezi hlavními je uváděn slabý hospodářský růst, který při stávajícím meziročním tempu 2 % (očištěném o sezónní výkyvy) zaostává za 3,5% průměrem před recesí. Pomalá expanze ekonomiky má za následek nízkou inflaci. Růst cen se pohybuje poblíž nebo pod úrovní 2 % považovanou centrální bankou za prospěšnou pro ekonomiku. Jelikož poptávka na trhu práce zůstává nízká, ceny stoupají jen pomalu nebo vůbec a 11,5 milionu Američanů shání místo, zaměstnavatele k zvyšování platů nic netlačí.
Dalším faktorem je změna přístupu soukromého sektoru k řízení mzdových nákladů. Podle studie sanfranciské pobočky Fedu v minulosti firmy během hospodářského útlumu snižovaly mzdy a při expanzi je opět zvyšovaly. Během posledních tří recesí od roku 1986, a obzvlášť při té poslední z let 2007-2009 docházelo k poklesu mezd jen minimálně. Místo toho firmy raději propouštěly, aby mohly zbytku personálu zachovat stejné podmínky. Ekonomika teď sice roste, ale v rámci kompenzace neuskutečněných škrtů v časech recese platy nerostou tak rychle. Autoři studie odhadují, že sledovaný efekt bude trvat ještě dlouho poté, co se nezaměstnanost vrátí na nižší úrovně.
Některé důležité sektory během recese prošly drsnou restrukturalizací, která se zásadním způsobem podepsala na systému odměňování. „Nejsou lidi, ale automobilky kvůli tomu platy zvyšovat nebudou,“ tvrdí Sean McAlinden z neziskového Centra pro výzkum automobilového průmyslu. Noví zaměstnanci (35,43 USD, 1,04%), Fordu či Chrysleru berou až o polovinou méně než jejich šťastnější starší kolegové.
Třetím kladivem na růst platů je globalizace. Rozvoj logistiky a komunikačních technologií nutí Američany soupeřit o pracovní místa s armádou nezaměstnaných v rozvíjejících se ekonomikách, ochotných pracovat za nižší mzdu. „Jsme ve fázi dlouhodobého přizpůsobení, jelikož Čína i další rozvíjející se země se v mzdových nákladech přibližují nám,“ domnívá se Richard Freeman z Harvard University. Podle Boston Consulting Group (BCG) by proces vyrovnávání měl postupovat velmi rychle, což může zaměstnancům v rozvinutých zemích dávat určitou naději. BCG odhaduje, že do roku 2015 bude rozdíl mezi výrobními náklady v USA a v Číně u položek typu strojů, nábytku či elektroniky jen zhruba 10 %.
Kombinace zmíněných faktorů má za následek, že i když ceny domů i akciový trh rostou, což by teoreticky mělo napomáhat spotřebitelské důvěře a všeobecnému optimismu ohledně výhledu do budoucna, lidé si o vyšší platy říct netroufají. Navíc se víc než dřív bojí dát výpověď a hledat si něco lepšího. Jen 1,6 % zaměstnanců v červnu dobrovolně opustilo své místo. Před recesí se podíl fluktuantů pohyboval nad 2 %.
Dlouhodobý výhled není příliš povzbuzující. Podle studie Richarda Burkhausera z Cornell University budou další velkou brzdou růstu mezd demografické trendy, konkrétně stárnutí populace. To by mělo dolehnout na mediánové příjmy v následujících 20 letech. Silné poválečné ročníky odcházejí do důchodu a začínají žít z nižších příjmů, což se odrazí v poklesu poptávky a dalším tlaku proti růstu mezd. Podobná situace bude panovat i v Evropě
(Zdroje: WSJ, Bloomberg, BCG)