Ve 30. letech se lingvisté zabývali tím, zda způsob naší mluvy spoluurčuje to, jak vnímáme svět. Poukazovali třeba na skutečnost, že lidé používající jazyk, který nerozlišuje mezi oranžovou a žlutou, mají větší problémy s rozlišením těchto dvou barev. Tam, kde nemají výraz pro levou a pravou stranu, se zase musí orientovat výhradně podle světových stran, což zlepšuje jejich orientační schopnost. Ekonom Keith Chen pak minulý rok přišel se studií, ve které tvrdí, že národy, které ve svém jazyce nepoužívají tak často budoucí čas, jsou zodpovědnější ve vztahu k budoucnosti. Příklad je jednoduchý: V angličtině se obvykle říká „zítra si půjdu hrát“, zatímco například v čínštině či finštině se spíše řekne „zítra si jdu hrát“.
Chen si klade otázku, zda národy se slabým používáním budoucího času nepřemýšlí o budoucnosti více. Důvodem by mělo být to, že ji gramaticky považují za ekvivalent současnosti. Zaměřil se na evropské země s tím, že pozornost věnoval chování, které souvisí s naším uvažováním o budoucnosti – úspory, kouření či používání kondomů. Závěr byl takový, že lidé v zemích se slabým využíváním budoucího času (například Německo, Finsko či Estonsko) vykazovaly o 30 % vyšší pravděpodobnost tvorby úspor, o 24 % vyšší pravděpodobnost, že se vyhnou kouření, a o 13 % nižší pravděpodobnost vzniku obezity, než tomu bylo u zemí, kde se hojně používal budoucí čas. Graf ukazuje míru úspor v jednotlivých zemích OECD mezi lety 1985–2010. Země se silným vztahem k budoucímu času jsou vyznačeny tmavě, země se slabým vztahem mají světlou barvu.
Ekonom pak porovnával výsledky i v rámci jedné populace, kdy eliminoval faktory jako věk či počet dětí v rodině. Jeho výsledky byly podobné: Tam, kde se budoucí čas používal méně, byl zjištěn výrazně zodpovědnější postoj k budoucnosti. Chen poukazuje na to, že jazyk nemusí být příčinou našeho chování, ale spíše odráží hlubší rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Nevím přesně, co si pod tím představit. Pokud nás ale trápí těžká prokrastinace, nemůže být na škodu naučit se estonsky. Nebo si alespoň dělat poznámky pouze v přítomném čase.
(Zdroj: The Atlantic)