Měly by se Spojené státy trápit tím, jestli jejich měnová politika vyvolává v rozvíjejících a rozvojových zemích (RRZ) rozvrat? Této otázce čelila americká centrální banka (Fed), když vrcholil její program kvantitativního uvolňování a její měsíční nákupy dlouhodobých aktiv vyháněly investory lačnící po výnosech právě do těchto zemí, což vyvolávalo zpevňování tamních měn a růst cen aktiv. Naléhavá otázka je to i dnes, kdy Fed své nákupy zeštíhluje, čímž způsobuje obrat kapitálových toků a ponechává RRZ na holičkách.
Oproti názoru, jemuž zřejmě věří většina pozorovatelů, se odpovědi nedobereme analýzou mandátu americké centrální banky ani debatou o dosavadním výkonu tvůrců politik rozvojových zemí. Otázka se spíš týká toho, zda a jak chtějí USA vést globální hospodářství. Chtějí-li USA zachovat otevřený, stabilní globální finanční řád, nemohou si dovolit současný rozvrat na rozvíjejících se trzích ignorovat.
Od doby, kdy se loni začalo hovořit o „taperingu,“ narůstající počet RRZ se dostává pod tlak: jejich měny devalvují, kapitál prchá a tamním centrálním bankám zůstává nevyhnutelný úkol zasahovat proti zpomalování domácího růstu a zároveň udržet externí stabilitu. Rašící zotavení vyspělých ekonomik, zdá se, vyvolává širokou nestabilitu, od Argentiny přes Turecko až po Indii.
Jistěže, část současných nesnází RRZ pramení ze slabých míst domácího původu. Domácí politika je ale jen jedním dílem celého příběhu. Ostatně trpí i některé země s pevnými ekonomickými fundamenty a zodpovědnými makroekonomickými politikami, například Mexiko.
Právě tak jako sousledné cykly uvolňování měnové politiky v USA a EU zapříčinily v RRZ rozsáhlé změny ve finančních podmínkách a cenách aktiv, jež z větší části neměly vazbu na fundamenty, tak i současná nestabilita v mnoha RRZ vyplývá spíš z utlumování těchto politik než z domácích faktorů. Existuje tedy něco, čím se RRZ mohou bránit tomu, aby byly zmítány stoupajícími a klesajícími vlnami mezinárodního kapitálu?
Oproti době před deseti či dvaceti lety RRZ mají k dispozici (alespoň teoreticky) širší škálu nástrojů. Tyto instrumenty – mimo jiné opatření zaměřená na řízení kapitálových toků, intervence na měnovém trhu (sterilizované či nesterilizované), makroprudenční finanční regulace a hromadění rezerv – zajišťují určitý manévrovací prostor.
Tyto nástroje jsou však nákladné, techniky komplikované a ne vždy účinné, i když se nasadí správně. Navíc byť už i Mezinárodní měnový fond dospěl k tomu, že za určitých podmínek podporuje opatření ovlivňující kapitálové toky, mnohé bohaté země nadále do dohod o obchodu a investicích – například do Transpacifického partnerství – prosazují ujednání, která by použití nástrojů k řízení kapitálu bránila.
RRZ se tak ocitají v patové situaci. Dostupné domácí nástroje mají omezené využití k řešení drtivých globálních toků kapitálu vyvolaných měnověpolitickými rozhodnutími učiněnými v dalekých hlavních městech. Jenže sedět se založenýma rukama a sledovat kolísání měny vlivem kapitálových úprků do země a ze země, je ekonomicky a politicky neobhajitelné.
Lze si představit několik scénářů. RRZ se mohou čím dál důkladněji izolovat zdviháním valů před zahraničním kapitálem a uzavírat se před světovými trhy, tedy zvrátit globalizaci. Alternativně se mohou obrátit k novým mocným ochráncům, jmenovitě k Číně, aby je podporovali a chránili před výkyvy globálních trhů probíhajícími mimo jejich kontrolu. Ve třetím scénáři by USA věnovaly více pozornosti zájmu na zachování otevřeného mezinárodního finančního řádu a usilovaly o zmírnění dilemat, jež vyvolává nesoulad mezi globálně integrovanými finančními toky a národně omezenými měnovými politikami.
Pro USA by bylo samozřejmě nejvýhodnější podporovat třetí z těchto scénářů a od prvních dvou odrazovat. Čím víc lhostejnosti ke kolísající úspěšnosti RRZ však USA projevují, tím víc je tlačí k prvním dvěma možnostem. Izolační měnová politika v USA se setká s izolační měnovou politikou v zahraničí a všichni si pohorší.
Co mohou USA udělat pro to, aby vůči nim zůstaly významné trhy otevřené? Zkraje měsíce skupina G20 vyzvala, aby politika USA byla „pečlivěji kalibrovaná a jasněji oznamovaná“. To nestačí. USA musí nadále poskytovat swapové spoje RRZ, jež potřebují dolarovou likviditu, účastnit se smysluplných formálních i neformálních konzultací nad měnovými otázkami a podporovat regionální uspořádání jednotlivých zemí, jako je Čiangmaiská iniciativa.
Dále musí američtí vyjednavači přestat s naléháním, aby se země vzdaly práva využívat nástrojů, jimiž se chrání před nešťastnými důsledky měnové politiky USA. Zásadní je, aby USA také přestaly odmítat dát MMF souhlas k reformě a využití dodatečných zdrojů od všech zemí.
Nedávné měnověpolitické kroky a výroky USA byly odrazem přesvědčení, že jejich zájem na finanční stabilitě RRC se omezuje pouze na rozsah, ve kterém volatilita představuje riziko pro střednědobé ekonomické vyhlídky USA. Tato krátkozraká strategie jde proti širším geopolitickým a ekonomickým cílům americké vlády.
Spojeným státům nevyčíslitelně prospívá otevřený globální finanční řád, který je teď ohrožen. Měnová politika připouštějící dnešní vzájemnou závislost by ochránila dlouhodobé zájmy Ameriky.
Ngaire Woods je děkankou Blavatnikovy fakulty veřejné správy a profesorkou a ředitelkou Programu globálního ekonomického řízení na Oxfordské univerzitě. Geoffrey Gertz je koordinátorem výzkumu oxfordského Programu globálního ekonomického řízení, který nedávno pořádal konferenci o měnových a regulatorních přelivech.
Copyright: Project Syndicate, 2014.