Finanční krize, která začala v roce 2008 sužovat světovou ekonomiku, má řadu důsledků. Zatímco v některých zemích nabývá primárně podoby krize veřejných financí, jinde se jedná spíše o nadměrné množství soukromých dluhů domácností, podniků a bank. Aktuálním projevem v Evropě je dluhová krize, která oba problémy – tedy nadměrné zadlužení veřejného a soukromého sektoru – spojuje v jeden celek, který vážně narušuje hospodářský růst a ekonomickou a finanční stabilitu. Pouhé kapitálové posílení bankovních domů však podle evropských lídrů nestačí, je potřeba přijmout dlouhodobé a systémové řešení.
K tomu má dopomoci tzv. bankovní unie. Jedním z cílů bankovní unie je stabilizovaní řetězce mezi bankami a jejich vazbami na veřejné finance:
Banky investují do státních dluhopisů › finanční krize snižuje výkon ekonomiky a zhoršuje stav veřejných financí › klesá hodnota státních dluhopisů › investoři, mezi které patří banky, utrpí ztráty › u hůře kapitálově vybavených bank vzniká potřeba sanace z veřejných zdrojů › ještě více se zhoršuje stav veřejných financí.
Obsahem návrhu z května 2012 jsou čtyři klíčové reformy v oblasti regulace a dohledu institucí bankovního a finančního sektoru. Ty budou postupně implementovány do zemí, které se do bankovní unie zapojí:
• jednotná bankovní regulace (Single Rulebook)
• jednotný bankovní dohled (Single Supervisory Mechanism – SSM)
• jednotné řešení bankovních problémů (Single Resolution Mechanism – SRM)
• jednotný systém pojištění vkladů
Do společného fondu pro záchranu evropských bank bude v průběhu následujících osmi let samotnými finančními institucemi odvedeno 55 mld EUR a od nově zavedených pravidel se očekává, že pomohou mírnit či eliminovat rizika spojená s nakupováním státních dluhopisů. Měla by také lépe hájit národní zájmy a zájmy v procesu upevňování finanční stability eurosystému jako celku. Zároveň by měla zajistit stabilní měnu EUR a posílit roli evropských peněžních a kapitálových trhů na světové úrovni. Krize vládních financí ohrožuje bankovní sektor a reálnou ekonomiku tím, že banky jako největší držitel vládních dluhopisů se dostávají do ztrát a zastavují úvěrování, což může vést ke zpomalování ekonomiky a může vyústit v tzv. credit crunch. Banky jsou také ohrožovány krizí na finančních a peněžních trzích, což se projeví např. odlivem kapitálu, snížením tržní hodnoty akcií banky, snížením hodnoty aktiv držených k obchodování (nejen dluhopisů) při přecenění na reálnou hodnotu, nečekanou tvorbou opravných položek či kurzovými ztrátami z otevřených devizových pozic.
Český finanční a bankovní sektor je však mimořádně specifický svou likviditou, je velmi dobře kapitalizovaný a v současné době žádné velké bance nehrozí riziko nesolventnosti. Všemi stresovými testy České národní banky prošly všechny velké banky bez problémů. Bankovní sektor v České republice je čistým věřitelem finančního sektoru eurozóny. Česká bankovní soustava, z většiny ovládaná zahraničním kapitálem, patří v Evropě k nejstabilnějším a je dlouhodobě poměrně vysoce zisková (většina ze čtveřice největších českých bank se svým matkám stará o jedny z nejvyšších zisků v rámci skupiny). Změny se vstupem do bankovní unie tedy budou působit zejména na matky tuzemských bank (KBC, apod.), nad kterými bude vykonávat dozor ECB místo národních regulátorů. Připojením k bankovní unii by se Česká republika vzdala kompetencí v bankovním dohledu, avšak ani poté by nemohla hlasovat při jednáních ECB a jako nečlen eurozóny by ČR také neměla nárok na případnou pomoc z fondu ESM. Účast v systému by tedy znamenala pouze závazek ručení za dluhy cizích zemí a sdílení rizika s bankovními sektory států v bankovní krizi, jinými slovy vytvoření dalšího kanálu pro transfery do Bruselu. Podstatným hlediskem při rozhodovacím procesu o přistoupení k bankovní unii je fakt, zda banky v České republice operují jako pobočky (ty jsou řízeny podle českého práva, podléhají dozoru ČNB), či jako dceřinné společnosti (řídí se právem a podléhá dozoru země, ve které sídlí mateřská firma). Vzhledem k vlastnické struktuře českého bankovního sektoru je pro ČR proces sdílení případně vzniklých nákladů zcela zásadní.
Pro Českou republiku by tak vstup do konceptu bankovní unie za současných podmínek nebyl příliš výhodný. Podle ministra financí Andreje Babiše se v této chvíli ani nepředpokládá, že by ČR do bankovní unie dobrovolně vstupovala ještě před tím, než v blíže neurčené budoucnosti přijme euro. Nynější vládní strany ve své koaliční smlouvě uvedly, že případné připojení k bankovní unii v budoucnu "posoudí".