Podle čtenosti úvahy „Nepohrdejte akciemi“ je téma obecné atraktivnosti akcií stále žhavé. Základní otázkou zde asi je, zda se „to vyplatí“?
Uchopit ji lze mnoha způsoby, jako základní krok bude zřejmě nejvhodnější podívat se, jak si akcie vedly v minulosti. Nemám ale na mysli nějaký jednoduchý graf s vývojem určitého indexu. Předpokládejme nyní, že nás zajímají skutečně dlouhodobé investice a jejich načasování jde vždy od počátku dalšího desetiletí. Návratnost amerických akcií z indexu S&P 500 je pro každé desetiletí od roku 1926 vyznačena v následujícím grafu. Jeho výhodou je, že celkovou návratnost rozděluje na kapitálové zisky (tedy zisky dané pohybem cen akcií/indexu) a na zisky dané příjmy z dividend.
V celku můžeme graf považovat za povzbudivý – pokud vezmeme do úvahy i dividendy, prodělává se ve dlouhém období jen výjimečně. Na druhou stranu nuda na trhu určitě není. Poslední sloupec ukazuje, že od roku 1936 činily kapitálové zisky v průměru 5,8 % ročně, dividendy k tomu přidaly 4 %. Celkem tedy nějakých 10 % roční návratnosti (nominální). Pokrizové roky 2010 – 2013 měly váhy výrazně vychýleny ke kapitálovým ziskům, znatelně vyšší byla i celková návratnost (15,6 % ročně vs. oněch skutečně dlouhodobých 9,8 %).
Pohled na jednotlivá desetiletí ukazuje jednak velkou rozmanitost celkové návratnosti, ta se do záporu, či k nule dostala ale pouze dvakrát. Problematické a zároveň v paměti stále čerstvé první desetiletí nového tisíciletí se na vztahu k akciovým investicím podepsalo zhruba 1 % ztrátou. Ve třicátých letech pak byli investoři zhruba na nule a to jen díky záchrannému kruhu ve formě 5,4 % dividendové návratnosti. U ní stojí celkově za povšimnutí to, že i v nejhorší desetiletce dosáhla téměř 2 %, v nejlepších letech dosahuje 5 – 6 %.
Zdroj: (53,51 USD, -1,62%)
Na akciovém trhu není nouze o paradoxy. Asi nejpodstatnější z nich se týká efektivity trhů a „peněz na chodníku“: Pokud počítáme s tím, že trh je efektivní, nebudeme se snažit o aktivní hledání podhodnocených (či nadhodnocených) titulů. Pokud se o to ale nebude snažit nikdo, není také nikdo, kdo by trh činil efektivním. V souvislosti s popsanou návratností akciových trhů se zase hovoří o tom, že akcie sebou nesou výnosovou prémii – jejich celkové výnosy jsou vyšší než výnosy méně rizikových (či dokonce tzv. bezrizikových) aktiv. Tato prémie bývá interpretována jako prémie riziková – tedy jako cena za to, že zisky jsou u akcií mnohem proměnlivější, než u méně rizikových aktiv. Tato prémie akciových trhů ale vytváří paradox* další, který tušíme i z uvedeného grafu:
Na jednu stranu tvrdíme, že akcie jsou rizikovější a měly by vynášet více. Na stranu druhou se zdá, že pokud je držíme dostatečně dlouho, můžeme si být téměř jisti tím, že získáme návratnost výrazně vyšší než u řady méně rizikových aktiv. Pokud ale máme tuto skoro jistotu, proč by akcie měly poskytovat vyšší návratnost? Parciálních vysvětlení je řada, jdou od rozdílu mezi očekávanou a realizovanou návratností (a očekávanými a realizovanými prémiemi) až po úvahy o tom, že prémie se vztahuje ke kratším než dlouhým obdobím. Základní poselství ale zůstává: Čas je nejlepší investor. Na úspěch na trhu v podstatě stačí držet akcie dostatečně dlouhou dobu. Její délka je pak primárně funkcí toho, zda kupujeme za vysoké ceny a valuace.
*Čtenář libující si v ekonomické teorii pak v této souvislosti asi narazil i na jemnější paradox týkající se toho, jaké prémie obvykle na trhu empiricky „měříme“ a jaké prémie implikují ekonomické modely. Ty druhé jsou totiž obvykle znatelně nižší než ty první. To může trápit teoretické ekonomy, ale i investory – znamená to totiž, že ceny by v praxi byly soustavně níže, než by „měly být". On nám ale někdy svět poměrně urputně odmítá chovat se podle našich modelů.