Pokud chce francouzská a italská vláda obnovit konkurenceschopnost průmyslu ve svých zemích, musí klesnout jednotkové náklady práce. A to až na úroveň nákladů práce v zemích eurozóny, které mají podobnou sofistikovanost průmyslové výroby. Příkladem je Španělsko či Slovinsko. Cíl v podobě obnovy konkurenceschopnosti by pak znamenal nutnost snížit jednotkové náklady práce o 15 % ve Francii a asi o 20 % v Itálii. Jak je patrné z následujícího grafu, ve Španělsku se totiž nyní jednotkové náklady práce pohybují více než 10 % pod úrovní těchto nákladů v Německu. Ve Francii a v Itálii leží ale jednotkové náklady práce znatelně výš než v Německu.
Pokud by se vlády Francie a Itálie snažily o opětovné zvýšení ziskových marží v průmyslu, muselo by dojít k poklesu jednotkových nákladů práce o 14 % ve Francii a o 22 % v Itálii. Jak ukazuje druhý graf, v roce 1998 převyšovaly ziskové marže ve francouzském výrobním sektoru 30 %, v Itálii se pohybovaly pod 30 %. Následoval jejich prudký pokles, který snížil marže ve francouzském výrobním sektoru v roce 2012 až pod 20 %. Italský propad byl ještě hlubší, na konci roku 2013 se marže dostaly až k 11 %.
Nízká ziskovost firem ve Francii a v Itálii přitom roztáčí bludný kruh: Malé zisky se odrážejí v poklesu investic, stárnoucí kapitálová zásoba se pak zpětně projevuje v dalším negativním tlaku na ziskovost.
Francie i Itálie se také mohou rozhodnout, že požadované snížení jednotkových nákladů práce je nepřípustně vysoké a tudíž se nebudou snažit ani o obnovu konkurenceschopnosti, ani o zvýšení marží ve výrobním sektoru. Pak ale musí zajistit, aby byla bilance jejich běžného účtu vyrovnaná. To znamená, že by muselo dojít k útlumu ekonomické aktivity. Podle našich odhadů by to u Francie v následujících několika letech vyžadovalo nejdříve recesi, která by eliminovala obchodní deficity. Pak by růst produktu nesměl překročit 1 % ročně. V Itálii by růst nesměl překročit 0,5 % ročně.
Zdroj: Natixis