Je symbolické, že nedávný summit BRICS v brazilské Fortaleze se uskutečnil přesně sedmdesát let po Konferenci v Bretton Woods, která dala vzniknout Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance. Výsledkem zasedání BRICS bylo vyhlášení Nové rozvojové banky, která bude mobilizovat zdroje na infrastrukturu a projekty pro udržitelný rozvoj, a Podmíněného rezervního ujednání, jehož účelem je prostřednictvím měnových swapů zajišťovat likviditu.
Brettonwoodská konference byla jedním z nejúžasnějších historických příkladů mezinárodní ekonomické spolupráce. Přestože teď nikdo nedokáže říct, jestli snahy BRICS uspějí, představují významnou výzvu pro brettonwoodské instituce, které by měly reagovat. Ukázkovým případem je potřeba nově promyslet úlohu amerického dolaru v mezinárodní měnové soustavě.
Jedním klíčovým znakem brettonwoodského systému bylo, že země navážou své směnné kurzy na americký dolar. Systém byl sice roku 1971 fakticky odstraněn, ale ústřední role amerického dolaru v mezinárodní měnové soustavě zůstala nedotčená – a sílí neochota mnoha zemí tuto skutečnost akceptovat.
Nespokojenost s úlohou dolaru jako dominantní globální rezervní měny není nová. Už v 60. letech francouzský ministr financí Valéry Giscard d’Estaing proslul odsouzením „nehorázné výsady,“ již postavení dolaru poskytuje Spojeným státům.
Nejde jen o otázku spravedlivosti. Mezinárodní měnová soustava založená na národní měně je podle belgického ekonoma Roberta Triffina z podstaty nestabilní, v důsledku pnutí, která vznikají mezi nevyhnutelně rozbíhavými zájmy emitující země a mezinárodní soustavy jako celku.
Triffin své varování publikoval už před více než 50 lety, ale nedávno si opět získalo pozornost, neboť svět vlivem vzestupu Číny postupně ztrácí chuť tolerovat nestabilitu, již systém denominovaný v dolaru vyvolává. Řešení však nespočívá v nahrazení dolaru žen-min-pi, ale v posílení úlohy jediné skutečně globální měny na světě: zvláštních práv čerpání MMF.
Po vytvoření zvláštních práv čerpání (SDR) roku 1969 se členské státy MMF zavázaly, že je učiní „principiálním rezervním aktivem v mezinárodní měnové soustavě,“ jak uvádí Dohoda o MMF. Využitelnost SDR však omezil zvláštní způsob, jímž byly zavedeny.
V prvé řadě oddělení účtu SDR od všeobecného účtu MMF znemožnilo používat SDR k financování půjček MMF. Dále platí, že zemím sice vzniká úrok z podílu na SDR, ale musí platit úrok z alokací, které převezmou. Jinými slovy, SDR jsou aktivum i pasivum a pro držitele fungují jako garantovaná výše čerpání úvěru – určitý bezpodmínečný nástroj pro přečerpání účtu.
SDR se přesto ukázala jako užitečná. Po prvotních alokacích v letech 1970-1972 byla emitována další, aby se během významných mezinárodních krizí zvýšila globální likvidita: v letech 1979-1981, roku 1997 a zejména roku 2009, kdy došlo k největší emisi – v hodnotě odpovídající 250 miliardám dolarů.
Vyspělé země, včetně USA a Velké Británie, ze svých alokací sice čerpaly, ale hlavními uživateli jsou rozvojové země, především ty s nízkými příjmy. Ostatně jedná se o jediný způsob, jímž se rozvojové země (kromě Číny) podílejí na tvorbě mezinárodních peněz.
Několik odhadů ukazuje, že vzhledem ke zvýšené poptávce po rezervách by svět dokázal zužitkovat roční alokace ve výši 200-300 miliard dolarů či snad i vyšší. Pro mnohé – včetně guvernéra čínské centrální banky Čou Siao-čchuana, Stiglitzovy komise pod hlavičkou OSN, Iniciativy Palais Royal vedené bývalým generálním ředitelem MMF Michelem Camdessusem a Triffinovy mezinárodní nadace – to bylo pohnutkou vyzvat ke změnám v mezinárodní měnové soustavě.
Už v roce 1979 k takovému postupu načrtl plán ekonom MMF Jacques Polak, který byl předtím členem nizozemské delegace na brettonwoodské konferenci. Mezi jeho doporučení patří v prvé řadě provádění všech operací MMF v SDR, k čemuž by bylo zapotřebí skoncovat s oddělením účtu SDR a všeobecného účtu MMF.
Nejjednodušším způsobem jak tuto vizi uvést do života by bylo alokovat SDR jako plnohodnotné rezervní aktivum, které by země mohly buď využít, nebo uložit na svůj účet u MMF. MMF by tyto vklady využila k financování svých úvěrových činností, takže by nemusela spoléhat na alokace kvót nebo „dohody o půjčce“ s členskými zeměmi.
Bylo by možné doplnit další úpravy. K řešení vysoké poptávky rozvojových zemí po měně a současně k posílení jejich role při tvorbě mezinárodních peněz by bylo možné sestavit vzorec, který by jim zajistil větší podíl na alokacích SDR, než mají dnes.
Mohlo by se také podpořit soukromé využití SDR, přestože by to zřejmě narazilo na silný odpor zemí, které v současnosti emitují mezinárodní rezervní měny, zejména USA. Zachování SDR jako ryze „peněz centrálních bank“ by takový odpor eliminovalo, takže by současný systém nemohla zvrátit, ale jen doplnit a stabilizovat.
Právě tak jako po druhé světové válce brettonwoodský rámec obnovil řád v globální ekonomice, nový měnový rámec, postavený na opravdu mezinárodní měně, by mohl upevnit tolik potřebnou hospodářskou a finanční stabilitu. To by prospělo všem – včetně USA.
José Antonio Ocampo, profesor Columbijské univerzity, působil jako náměstek generálního tajemníka OSN pro ekonomické a sociální záležitosti a jako ministr financí Kolumbie. Společně s Luisem Bértolou je autorem knihy The Economic Development of Latin America since Independence (Hospodářský rozvoj Latinské Ameriky od nezávislosti).
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org