Debata o tom, kde nastavit hranici chudoby, zaměstnává řadu lidí. Může se zdát, že jde o něco vzdáleného realitě, ale opak je pravdou. Například v Indii vláda zavedla nový výpočet hranice chudoby a podle něho dnes spadá do kategorie chudých téměř 30 % z 1,2 miliardy obyvatel této země. Doposud se přitom počítalo s tím, že mezi ně spadá pouze 22 %, což je o 94 milionů lidí méně.
O hranici chudoby se vedou debaty už celá desetiletí. To samo o sobě ukazuje, že na ní je něco těžko uchopitelného. Podobně jako třeba u laskavosti či nemravnosti je možná jednodušší ji poznat, než nějak definovat. U zemí jako Indie je to ale i přesto významný úkol. Lidé v nich totiž i přes ekonomický pokrok trpí nedostatkem potravin a vysokou úmrtností novorozenců. V případě Indie se tak objevují otázky, co země v době rychlého růstu udělala pro ty nejslabší a jak jsou plody prosperity v celé společnosti rozděleny.
Většina zemí uplatňuje své vlastní měřítko chudoby, ale podle metodiky používané Světovou bankou podíl chudých na celkové populaci ve světě v posledních desetiletích klesl. Tento vývoj shrnuje obrázek, ve kterém je vyznačen podíl populace s příjmem nižším než 1,25 dolaru na den. Šedě je tento podíl vyznačen v roce 1990, červeně v roce 2010:
Měřítko, které používá Světová banka, umožňuje vzájemné porovnávání zemí. Nelze však tvrdit, že u každé země dobře ukazuje, kolik peněz je třeba na to, aby se lidé vyhnuli chudobě. Ve Spojených státech byla hranice chudoby nastavena v roce 1963 na základě kalkulace jednoho vládního ekonoma. Ten odhadl minimální částku, kterou musí čtyřčlenná rodina utratit za potraviny. Pak ji vynásobil třemi, protože podle dat tvořily výdaje za potraviny třetinu celkových výdajů. Výsledné číslo se rovnalo 3 165 dolarům za rok, což bylo zaokrouhleno na 3 000 dolarů. Tato částka je ročně upravována o inflaci, jinak ale k její změně nedošlo. Ekonomové ovšem tento přístup kritizují s tím, že jde o anachronismus.
Anu Madgavkar z McKinsey Global Institute tvrdí, že vláda by měla nastavit hranici chudoby podle toho, jaká je hranice příjmů mezi chudými a bohatými. Takto nastavená hranice by pak sloužila jako cíl, kterého by se vláda měla snažit dosáhnout svou ekonomickou politikou. Angus Deaton z Princetonu zase tvrdí, že měření chudoby je v konečném důsledku dáno demokratickým konsenzem a ne předmětem vědeckého zkoumání. Jde tedy o to, co je v dané společnosti přijatelné.
Zdroj: WSJ