Aristoteles psával, že chudoba je matkou zločinu. Měl však pravdu? Dozajista se shodneme, že chudoba a zločinnost koexistují v úzkém vztahu. Přece jen myšlenka, že nedostatečné příjmy vedou k protiprávním skutkům, zní více než logicky a v zásadě souvisí s nejsilnějším lidským pudem přežití. Avšak co když na vině není chudoba, ale genetická informace, která v lidech vyvolává doslova touhu po zločinnosti?
Nedávná studie Amira Sariaslana a jeho kolegů ze švédského Karolinksa Insitutu zpochybnila dříve neotřesitelnou kauzalitu, že chudoba vede ke zločinnosti. Tedy alespoň co se týče, násilných činů a užívání drog. Sarislan k výzkumu využil osobní data švédského obyvatelstva sesbíraná zdejší vládou. Díky tomu mohl se svými kolegy studovat na půl milionu dětí narozených v letech 1989 až 1993. Informace obsahovaly informace o vzdělání, ročních příjmech rodiny a kriminálních obviněních.
Švédská hranice trestní odpovědnosti je na 15 letech. Sariaslan proto sledoval vybrané děti od dosažení této hranice po dalšího tři a půl roku. Asi nikoho nepřekvapí, že teenageři, kteří vyrostli v rodinách s příjmy v dolních 20 %, zaznamenali 7krát větší počet obvinění ze spáchání násilného činu a dvakrát více jich bylo obviněno z šíření drog, než skupina dětí s rodinným příjmem v horních 20 %.
Výzkumný tým však velice překvapilo zjištění, kterého dosáhl při studiu chudých rodin, u nichž postupem času došlo k růstu bohatství. Ačkoliv mladší děti těchto rodin již vyrůstaly v lepších podmínkách, jejich míra kriminality byla zcela totožná s tou, kterou vykazovali jejich v chudobě vychovaní starší sourozenci. Rodinný příjem tak nebyl determinující faktor.
Nabízí se tak dvě vysvětlení. Prvním je, že jednou ustanovená rodinná kultura zůstává uvnitř pudů samotného dítěte. To totiž obvykle vzhlíží ke svým starším sourozencům s obdivem a následuje tak jejich příkladu, v tomto případě protiprávního jednání. Druhé vysvětlení je postavené na studiích zaměřujících se na genetickou predispozici ke kriminálnímu jednání. Několik výzkumů totiž již dříve došlo k závěru, že chudší společenská vrstva údajně postrádá jisté kontrolní impulsy ve svém genetickém základu. To by v podstatě znamenalo, že děti, které se rodí do chudších rodin, automaticky získávají geny svých „chudých“ rodičů, v nichž není obsažená dostatečná míra sebekontroly proti páchání zločinů. Pokud by některé z vysvětlení bylo skutečně pravdivé, v důsledku by sociální reformy nemohly vést k okamžitým efektům. Protiprávní činy starších sourozenců či genetická predispozice by totiž vytvořily zakořeněnou představu dětí, že páchání zločinů patří k jejich přirozenosti a samotný přesun do bohatší vrstvy by tento pud jen stěží vymýtil.
Ačkoliv se jedná o pouhou studii a její závěry by neměly být přeceňovány, určitě se nevyplatí ji ignorovat. Možná totiž sama o sobě poskytuje bližší náhled na jeden z nejvýraznějších problémů naší společnosti - snaha o minimalizaci kriminální činnosti skrze zamezení chudobě nemusí nést své ovoce ihned. To však neznamená, že by se společnost měla přestat snažit. Právě naopak. Postupné usazení chudých občanů v „bohatší“ vrstvě společnosti by mělo po čase přinést jistou formu „domestikace“ a vymýcení ať už jednoho či druhého efektu. Ve výsledku by tak úsilí investované do odstranění chudoby mělo své plody v podobě nižší míry kriminality přinést dalším generacím.
Zdroj: Economist