Pokusů o násilné sjednocení Evropy už tu bylo mnoho. Politici se proto obrátili k mírovým snahám, ačkoliv jejich úspěch je také pouze omezený. Evropská unie je spravována rozsáhlou byrokracií, její parlament dohlíží na vše od názvu sýrů až po zahraničně-politickou oblast. Většina zemí, které jsou v EU, má i společnou měnu a monetární politiku s bankovním regulátorem. Tyto nadnárodní instituce jsou ale mezi Evropany stále méně a méně populární. Nová studie z řady Brookings Papers on Economic Activity navíc tvrdí, že tradiční strategie používaná při prohlubování evropské integrace už naráží na své limity. Namísto „více Evropy“ bude podle ní sílit trend směrem k nacionalismu.
Jean Monnet říkal, že Evropa „bude vykalena krizemi“. Domníval se, že jednotlivé státy budou stále více spojovány ve snaze vypořádat se s mezinárodními výzvami v ekonomické oblasti i jinde. Řešení těchto problémů bude totiž na úrovni jednotlivých zemí stále složitější. Tento „funkcionalistický“ pohled předpokládá, že vytvářením nadnárodních institucí vznikne další tlak na integraci založený na pozitivní zpětné vazbě, kdy voliči uvidí, co integrace přináší a budou ji ještě více podporovat. Integrace je zde sice výsledkem demokratického procesu, ten je ale ovlivněn snahou osvícených elit.
Evropští integrátoři si byli vědomi toho, že se dostaví krize, ty ale byly vnímány jako další příležitosti pro ještě silnější integraci. Například Romano Prodi řekl: „Jsem si jistý, že euro vyvolá potřebu zavedení nových ekonomických pravidel. Dnes je prosadit nelze. Ale v budoucnu se dostaví krize a tyto nástroje budou implementovány.“ Tato strategie sebou ale nese dva základní problémy. Předně je nedemokratická. Pokud by lidé skutečně chtěli integraci, nebylo by na její posilování třeba krizí. Monnetova strategie tedy spočívá na podvodu. A počítá se i s tím, že celoevropské instituce celkový stav věcí skutečně zlepšují. Kdyby se ukázalo, že problémy jen zhoršují, podpora integrace by klesla. Podle Brookings byla podpora „Evropě“ nejvyšší na počátku devadesátých let. K jejímu prudkému poklesu pak došlo po jejím rozšíření v roce 2004. Dnes si méně než polovina občanů zemí EU 15 myslí, že členství v Evropské unii je pro jejich zemi pozitivní.
Evropané se však zároveň stále domnívají, že myšlenka společné Evropy je dobrá. S výjimkou Itálie chce většina lidí v zemích eurozóny dále používat euro. Důvěra v nadnárodní instituce se ve srovnání s důvěrou v národní vlády také nevyvíjí špatně. Její vývoj v absolutním měřítku ale povzbudivý není, a platí to zejména u mladé generace. Většina Evropanů se celkově domnívá, že EU jde špatným směrem. Ale zároveň se nechtějí vracet zpět. Evropská integrace je už přitom téměř nezvratitelná. Klíčové slovo je ale „téměř“.
Evropa a euro jsou rozložitelné, jde jen o to, že se bavíme o velmi vysokých nákladech takového kroku. Riziko rozpadu je tak reálné. Evropský projekt by pravděpodobně přežil odchod Velké Británie, ale zničující dopad by měl odchod nějaké země z eurozóny. Platilo by to zejména v případě, kdyby se ukázalo, že náklady spojené s tímto exitem nejsou zase tak velké. A následovat může řetězová reakce týkající se dalších evropských institucí. Stále je ale možné, že Monnetova strategie by fungovala, zmařil ji ale jeden významný hráč: ECB. Pokud by ECB nevstoupila na scénu a krizi neutišila, politici by možná byli donuceni učinit potřebné reformy, jako je posun směrem k hlubším fiskálním transferům a celoevropský systém řešení bankrotů bank.
Zdroj: FTAlphaville