Před 70 lety probíhala velká válka o nadvládu nad světem. Vítězně z ní vyšly Spojené státy, Rusko a Čína. Po konci války pokračoval boj o světovou dominanci s menší intenzitou (studená válka). Účastnily se ho tyto tři země a vítězem se staly Spojené státy s Čínou. A i když původně šlo o protivníky, v 70. letech se z nich fakticky stali spojenci. Američané tak implicitně předpokládají, že jejich země, protože už dvakrát vyhrála, vyhraje i další boj. Pokud k nějakému dojde.
Během 90. let byl tento názor spojen s přesvědčením, že Spojené státy mají navrch ideologicky – díky jejich demokracii, kapitalismu a lidským právům. Tato kombinace měla být atraktivní pro jiné země, které by se snažily o její implementaci a nakonec by nebylo důvodu pro další boj o moc. Stále to tak může skončit, ale zatím se tak nestalo. Asi 40 % světa rezolutně odmítá přijmout systém podobný tomu americkému, demokracie po vstupu do nového tisíciletí podle Freedom House dokonce mírně upadá.
Lidé začínají přemýšlet o tom, že rozšíření demokracie a lidských práv mezi lety 1945–2000 bylo spíše důsledkem toho, jakou moc ve světě měly Spojené státy. Američané jsou ale stále přesvědčeni, že síla jejich země zajistí výhru nad případnými soupeři. Zvažme ale možnost, že se spojí Čína s Ruskem. Obě země jsou, co se týče příjmů na hlavu, chudší než USA, což odráží menší efektivitu jejich ekonomického a politického systému. Zároveň jsou ale dlouhodobě schopné udržet si kontrolu nad velmi rozsáhlým územím a populací.
Obě země nyní navíc stojí v jasné opozici, co se týče amerického vlivu ve světě. V případě Ruska je to ještě mnohem více patrné než u Číny. Rusko a Čína vyřešily spory, které mezi nimi byly po druhé světové válce a nyní jsou to de facto spojenci. Bylo by tedy dobré porovnat vzniklé protistrany. Následující tabulka ukazuje v řádcích za sebou velikost populace, HDP, nominální HDP, podíl na globálním výstupu výrobního sektoru, počet aktivních vojáků, jaderných hlavic, ropných rezerv, rezerv uhlí a rezerv plynu (v posledním sloupci najdeme poměr Rusko-Čína k USA):

Zdroj: Wikipedia
Mimo nominální produkt jsou na tom USA ve všech případech hůře. Některá čísla je ale těžké porovnávat – Spojené státy mají lepší technologie a jsou schopny vytěžit více rezerv, jaderné hlavice se musí rozdělit na strategické a taktické, vývoj HDP bude ještě více nahrávat Číně, atd.
Podle některých názorů navíc Rusko a Čína nejsou žádnými spojenci. To samé ale platilo o USA a Číně v poslední fázi studené války. Predikce hovořící o tom, že Rusko a Čína se dostanou do konfliktu ohledně ruských území na Dálném východě, se ukázaly jako nesmyslné a obě země úzce spolupracují. Spojené státy mohou na druhé straně spoléhat na řadu spojenců, včetně Francie, Velké Británie či Německa. Dokonce se domnívám, že budování takových spojeneckých vztahů je tím nejlepším způsobem, jak čelit spojenectví Ruska a Číny.
Každopádně by z uvedeného mělo být jasné, že Spojené státy dnes nečelí spojencům, jejichž zdroje by byly mnohem menší. Nejsou tedy v situaci jako na konci druhé světové války či války studené. Henry Kissinger si toho byl vědom. Proto říkal, že Spojené státy musí mít vždy blíže k Rusku nebo k Číně v porovnání s tím, jak jsou si blízké Rusko a Čína navzájem. V posledních letech to ale nebylo možné. Nová studená válka nás snad nečeká. I tak ale musíme být ohledně našich zdrojů upřímní sami k sobě.
Zdroj: Bloomberg, blog ekonoma Noaha Smithe