Německá pozice ve vztahu k Evropě se stala odmítavou a staženou. Její politici odmítají aktivnější fiskální politiku pro země eurozóny postižené krizí; odmítají podpořit evropský investiční program, který by zajistil růst a poptávku; místo aby vyhlásili jako svůj primární cíl rychlejší růst potenciálu země, vyhlásili fiskální přebytek; a začali se otáčet zády k Evropské centrální bance (ECB) v rámci úsilí proti deflaci a nedostatku úvěrů. Ve všech těchto čtyřech bodech se Německo mýlí.
Můžeme si být jistí, že německé odmítání úzkoprsých návrhů Francie a Itálie na bezpodmínečnou fiskální expanzi, je opodstatněné. Konec konců, fiskální stimulus může fungovat jedině v případě, že podporuje soukromé investice a je doprovázen mnohem ambicióznějšími strukturálními reformami. Těmi reformami, kterým v současně době Francie a Itálie odolávají.
Německo má však veškerou potřebnou moc k tomu, aby implementovalo reformy zaměřené na stabilitu, které chce pro Evropu. Pro začátek by mohlo společně s Evropskou komisí přinutit Francii k usilí o hlubší reformy, výměnou za více času pro konsolidaci deficitu.
Německo se nicméně nemůže oddávat své posedlosti reformami na straně nabídky bez toho, aby se zároveň snažilo o prorůstová opatření. Německo ví dobře z vlastní zkušenosti z počátku 21. století, že prospěch z reforem na straně nabídky a to konkrétně zlepšená konkurenceschopnost a vyšší dlouhodobé tempo růstu, je věc, které trvá dlouho, než se patřičně projeví.
Čas je luxus, který Evropa nemá. S každým měsícem, kdy ekonomika ztrácí výrobní kapacitu, se zvyšuje pravděpodobnost stagnace a deflace.
Klíčem k ukončení evropské krize je plán stimulů, který by adresoval nedostatky jak na straně nabídky, tak na straně poptávky. A z tohoto důvodu je chyba, že Německo odmítlo pomoc k nalezení způsobu financování navrhovaného Evropského investičního programu, který by alespoň na omezenou dobu financoval produktivní soukromé investice.
Stejně tak je problematická fixace Německa na udržení fiskálního přebytku. S odhady růstu německého HDP pro tento rok a poklesu o více než 0,6 procentního bodu za posledních pár měsíců by vláda mohla být donucena ke spuštění procyklické fiskální politiky k dosažení svých cílů, což by v důsledku vedlo k ještě nižšímu růstu doma i napříč eurozónou.
Vzhledem k tomu, že mezera výstupu německé ekonomie zůstává negativní, by vláda měla implementovat takovou expanzivní fiskální politiku, která cílí na slabé stránky infrastruktury země. V tomto smyslu se jeví jako krok správným směrem plán ministra financí Wolfganga Schäubleho utratit dalších 10 miliard eur (12,5 miliardy dolarů) na veřejné investice v letech 2016-2018. Ale vzhledem k tomu, že jde pouzeo 0,1% německého ročního HDP, vypadá Schäubleho plán více než jako opravdový posun v politice jako snaha umlčet kritiku přicházející ze zbytku Evropy.
Čtvrtou chybou v německé politice je zjevné omezení podpory ECB. Během posledních sedmi let pomohla opatření ECB nejen ekonomice a daňovým poplatníkům Německa, ale i sousedním zemím. Navíc, tvrzení, že nákupy cenných papírů zajištěných aktivy Evropskou centrální bankou se rovná “toxickým úvěrům“, které přenášejí riziko na německé daňové poplatníky, je neopodstatněné. Konec konců, od roku 2008 nedošlo k téměř žádným nedodržením závazků.
Němečtí lídři si to musí uvědomit a musí veřejně bránit ECB proti neopodstatněnému vyvolávání strachu. Pokud se to nepodaří, může se to odrazit v marné snaze zabránit nástupu krajně pravicových, protievropských politických uskupení, zejména jde o Alternativu pro Německo. Současná strategie těmto stranám pouze hraje do karet.
Pokud se Německo nerozhodne zvolit racionálnější přístup, riskuje oslabení důvěryhodnosti ECB a tím pádem omezení efektivity jejích opatření. Jestli k tomu dojde, bude ECB dost možná donucena začít ve velké míře nakupovat dluhopisy států eurozóny skrze její tzv. nákupní program dluhopisů (Outright monetary transactions) – plán, kterému mnoho německých politiků vytrvale oponuje.
Německá vláda by mohla využít svého značného vlivu k přinucení Francie a Itálie přijmout strukturální reformy, které obě země potřebují, čímž by umožnila prorůstový stimulus poptávky, který by rozptýlil riziko deflace celé eurozóny. Má také kompetenci posílit důvěryhodnost ECB a tím také celkově její snahu o zajištění budoucí cenové stability a prevenci finančních nákaz.
Evropa potřebuje mimořádně výhodnou dohodu, včetně těsné spolupráce na strukturálních reformách a fiskální a měnové politice. Relativní ekonomická a politická stabilita Německa mu však neumožňuje se oprostit od těchto snah a činí ho tak jedním z nejpodstatnějších protagonistů v jejich vývoji a implementaci. Otázkou je, zda si to němečtí lídři uvědomí předtím, než se evropská ekonomika propadne do ještě větší krize.
Autorem je Marcel Fratzscher, bývalý ředitel analýz mezinárodních politik v Evropské centrální bance, je prezidentem DIW Berlin – výzkumného institutu a think tanku, a také profesorem makroekonomie a financí na Humboldtově univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org