„Zlato je to samé jako blyštící se bitcoin. Ten je také těžké vytvořit, v jeho případě k tomu dochází využitím výkonných počítačů, které spotřebovávají mnoho energie. Obojí by šlo využít na mnohem užitečnější věci. Počítá se s tím, že počet bitcoinů dosáhne 21 milionů i přesto, že vše, co je nějak naprogramováno, může být přeprogramováno.“ Touto úvahou začíná hlavní ekonom Willem Buiter svůj pohled na zlato, bitcoin a hodnotu samu o sobě.
John Maynard Keynes kdysi řekl, že zlato je „pozůstatkem barbarů“. Z pohledu celé společnosti to platí i o zlatu, které ve své rozvaze drží centrální banky či lidé ve svém šuplíku jako něco, co má uchovávat hodnotu. Dochází totiž k vynaložení velkých nákladů jen proto, aby se zlato přesunulo ze země do trezorů. Těžba sama o sobě poškozuje životní prostředí, to samé platí o rafinaci. V minulosti se pro jeho čistění využívalo rtuti, dnes se používá kyanid.
„I když pro celou společnost je těžba zlata a jeho uchovávání draze zaplacenou aktivitou, z pohledu jednotlivců může jít o činnost racionální. To samé platí o bitcoinech. Jejich ražba je celospolečenským plýtváním a i ona poškozuje životní prostředí. Pro libertariány ale přínos spočívá v tom, že představuje decentralizovanou soukromou alternativu vládou zřízenému systému. Další si zase cení jeho téměř úplné anonymity, která je podobná jako u zlata či papírových peněz. Jde o ty, kteří chtějí uniknout pozornosti vlády či některých mocných soukromých subjektů. Pokud je stát utlačovatelem, není na tom nic špatného. Jiné je to ale v případě pokusů o daňové úniky, kriminální činy a podobně. „Celkově nemůžeme říci, že by racionální postoje jedinců vůči zlatu a bitcoinu produkovaly něco pozitivního pro společnost jako celek,“ tvrdí Buiter.
Ekonom se také zamýšlí nad podstatou tzv. fiat peněz: „Na rozdíl od Wikipedie tvrdíme, že podstata fiat měny není založena na tom, že by ji prosazovala vláda. Taková měna nemusí mít svou hodnotu založenou na tom, že vláda požaduje její užití při placení daní a transakcích v dané jurisdikci. peníze se vyznačují tím, že nemají žádnou vnitřní hodnotu, jejich hodnota se odvíjí pouze od toho, že jim věří dostatečné množství ekonomických subjektů. „Fiat“ znamená v latině „staň se“ a zde bychom to měli vnímat jako rozhodnutí a krok, který z něčeho prostě udělá peníze.“ I zlato by tak mělo být hodnoceno podobně jako „vnitřně bezhodnotné“ měny typu dolaru, jenu či eura, tvrdí Buiter. A to, že poptávka po něm roste v době, kdy klesá důvěra v jiné měny, je výsledkem efektu „nejhezčí ošklivky“.
Buiter nakonec dochází k závěru, že „pokud má zlatu nyní nějakou hodnotu, je to tím, že se na této komoditě utvořila bublina“. Její velikost je podle něho značná, protože „aktivum, které nemá samo o sobě žádnou hodnotu, je ceněno velmi vysoce“. Jeho hodnota je totiž během posledních 6 000 let pozitivní a musí tak jít o nejdelší bublinu v dějinách lidstva. „A i kdybychom zlato vnímali jako něco, co má pro společnost vlastní vnitřní hodnotu, bylo by nerozumné, aby centrální banky do této komodity investovaly větší část svých aktiv. Pokud chtějí do komodit investovat, měly by vytvořit diverzifikovaná portfolia či držet ETF a deriváty. Jestliže někdo chce, aby centrální banka držela 20 % svých aktiv ve zlatě, jde o velmi neobvyklou a rizikovou investiční strategii,“ tvrdí ekonom v souvislosti se švýcarským referendem týkajícím se držení zlata v rozvaze SNB.
Zdroj: , FTAlphaville