Jednou z hlavních priorit, které si před svým zvolením loni v létě stanovil předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, bylo vytvoření Evropské energetické unie. Juncker se zachoval správně. Soudržnější energetická politika by při správném přístupu mohla plnit tři strategické cíle současně.
Díky koordinaci výzkumu a investic, podpoře ochrany životního prostředí a integraci energetických trhů by energetická unie přispěla k boji proti klimatickým změnám, poskytla Evropě velmi potřebný ekonomický stimul a ochránila kontinent před nabídkovými šoky podobnými těm, které vyvolaly krize v severní Africe a na Ukrajině.
Akceschopnost Evropské unie je samozřejmě závislá na ochotě jejích členských států; a třebaže někteří evropští představitelé tuto iniciativu podporují, jiní projevují menší nadšení. Klíčovým testem společného odhodlání bude otázka, zda budou vedoucí představitelé ochotní podpořit stěžejní infrastrukturální projekty, které splňují všechny tři cíle.
Jedním z dobrých příkladů takového projektu je Iniciativa příbřežních sítí v zemích kolem Severního moře – návrh, jenž by napojil mořské větrné farmy na novou regionální síť a umožnil jednotlivým státům vyvažovat proměnlivé dodávky energie napříč hranicemi. Tato myšlenka – poprvé rozvinutá v dohodě o záměru, kterou v roce 2009 podepsalo devět členských zemí EU a Norsko – má obrovský potenciál; větry nad Severním mořem by do roku 2030 mohly pokrývat 10% evropské spotřeby elektrické energie – bezuhlíkově. Má-li však projekt pokračovat, naléhavě potřebuje politický mandát.
Integrovanou síť si lze představit jako velký prstenec, který spojuje Norsko s Velkou Británií a poté pokračuje přes kanál La Manche do Francie, Belgie a Nizozemska, odkud vede do Německa a opět se vrací do Skandinávie. Její realizace by Evropě umožnila zavést zónu volného obchodu s energií z obnovitelných zdrojů, což by snížilo potřebu skladovacích a přebytkových kapacit pro vyrovnání variabilních dodávek energie. Nejenže by se taková síť vyplatila; po jejím vybudování by se navíc snížily náklady na výstavbu nových větrných farem přibližně o 30%, neboť by se jim poskytlo již existující napojení na energetické trhy.
Vzájemně propojený energetický systém by měl smysl zejména pro Velkou Británii a Německo, které by mohly využít hodinového rozdílu svých časových pásem k vyhlazení špiček a sedel v poptávce po elektrické energii. Výroba energie z obnovitelných zdrojů má nespojitý charakter a samotný počet kolísajících zdrojů v Německu zatěžuje stávající síť na maximum. Vzájemná provázanost by také snížila počet nových pobřežních přenosových vedení, které země potřebuje. Německá vláda vypracovala politický dokument, jenž naznačuje, jak by takový integrovanější regionální trh mohl fungovat.
Velká Británie loni investovala do čisté energie stejně jako Německo, když za solární panely a větrné farmy utratila přibližně 15,2 miliardy dolarů. Chce-li však Británie splnit své klimatické cíle, musí dělat daleko víc. Podle jedné parlamentní zprávy „by náklady na vývoj takové supersítě mohly být velmi vysoké…, avšak mohou přinést řadu ekonomických výhod – včetně desetitisíců nových pracovních míst v sektoru mořských obnovitelných zdrojů“. Regionální iniciativa by také umožnila premiérovi Davidu Cameronovi vyhovět odporu své strany vůči suchozemským elektrárnám na obnovitelné zdroje.
Všechny země účastnící se tohoto projektu by měly z jeho realizace prospěch. Nizozemsko a Belgie potřebují cenově efektivní způsob, jak rozvinout vlastní mořské zdroje. Dánsko z propojeného trhu s elektřinou těží už dnes a odneslo si zkušenost, že ještě hlubší integrace má smysl. Norsko by mohlo prodávat svou vodní energii a zajistit si náhradní řešení pro případ, že by tento zdroj začal kvůli klimatickým změnám vysychat. A pokroky v kabelových technologiích by umožnily Irsku propojit se s Francií, což by mu zajistilo alternativní přístup k evropským trhům v případě, že se Velká Británie rozhodne zůstat mimo síť.
Junckerův investiční plán v objemu 315 miliard eur, navržený loni v prosinci, zahrnuje i projekty vzájemného propojení ve výši zhruba 87 miliard eur. Bylo by logické zkombinovat tyto projekty do jediné iniciativy se společnými standardy v oblasti technologií, plánování a regulací. Takový krok by snížil kapitálové náklady na půjčky od Evropské investiční banky a dodal impulz evropským technologickým firmám.
Vlastní příbřežní síť plánují také pobaltské státy. Z podobného přístupu by však neměla prospěch pouze severní Evropa: rovněž země na jihovýchodě Evropy a v okolí Středozemního moře by mohly ze sdílení energie těžit.
Nezbytný právní a regulační rámec už z větší části existuje. Není nutné měnit smlouvy ani složitou novou legislativu. Zapotřebí je pouze politický směr, aby Evropská komise mohla vytvořit nezbytné struktury řízení.
Jak moc si Evropa přeje skutečnou energetickou unii, to se ukáže 19. března na jednání Evropské rady. Ta bude muset rozhodnout mimo jiné i o otázce, zda se tyto regionální sítě vybudují. Pokud EU a její členské státy dospějí k dohodě, mohly by podpořit své ekonomiky a současně zlepšit svou energetickou bezpečnost. Pokud ne, mohly by nakonec nakupovat tyto technologie z Číny nebo ze Spojených států, které do svých sítí v nadcházejících letech investovat budou.
Autorem článku je Eamon Ryan, bývalý irský ministr komunikací, energetiky a přírodních zdrojů a lídrem irské Strany zelených.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org