Doufejme, že příměří dohodnuté v Minsku bude fungovat. Pokud by současný vojenský konflikt pokračoval, nevzešlo by z něj nic dobrého a přinesl by mnoho zlého. S jeho délkou roste počet obětí, Ukrajina ztrácí více území a roste pravděpodobnost, že Kyjev skončí jako amputovaná a zbankrotovaná republika na prahu Evropy. Kdyby nebylo uzavřeno příměří, vojáci v Debalcevu by se možná museli vzdát, nebo by byli zabiti a mohla by následovat změna režimu v Kyjevu. Možná by to znamenalo, že by na Ukrajinu začaly proudit americké zbraně, a to by mohlo nastartovat skutečně velký konflikt mezi Ruskem a USA. Je pochopitelné, že Rusko má klíčové zájmy, co se týče udržení své námořní základny na Krymu a udržení Ukrajiny mimo NATO. A stejně tak je pochopitelné, že Ukrajina nechce ztratit Donbas. Co ale chtějí Spojené státy? Merkelová tvrdí, že v sázce je princip, který říká, že v Evropě po studené válce nelze měnit hranice. Jde o realismus či idealismus?
Na konci studené války byla Jugoslávie rozdělena na několik zemí. Sovětský svaz se rozpadl na 15 zemí. Chorvatsko, Bosna, Kosovo a dokonce i Slovinsko musely za svou svobodu bojovat. To samé platilo i Jižní Osetii a Abcházii. V Rusku stále nalezneme minority jako například Čečence, kteří chtějí svou svobodu. V řadě jiných zemí jsou zase Rusové, kteří by chtěli žít v Rusku. Skutečnost je taková, že duch separatismu je patrný napříč celou Evropou. Londýn Skotům dovolil hlasovat o odtržení. Madrid podobné snahy odmítá. Každopádně však platí, že žádná z těchto separatistických snah není pro Spojené státy nijak extrémně zajímavá. Nejde o nic, do čeho by se měly plést. A určitě nejde o něco, kvůli čemu by stálo za to jít do války s Ruskem.
Je otázkou, proč se ze současné generace Američanů stali lidé, kteří by chtěli neustále něco měnit v zemích, které ani nemohou najít na mapě. A týká se to zejména jedné speciální oblasti: Paranoie ohledně Putina. Před čtyřiceti lety jsem byl v Moskvě s Richardem Nixonem na jeho poslední schůzce s Leonidem Brežněvem. Rusko tehdy bylo říší, která se v podstatě táhla od Berlína k Beringovu moři. Slyšíme varování před tím, že Putin by chtěl obnovit Sovětský svaz. Ale dokážeme si vůbec představit, co by to znamenalo? Musel by získat řadu zemí od Litvy přes Ukrajinu až po země jako Uzbekistán a Kazachstán. Celkově jde o území rozlohy odpovídající USA. Pokud by chtěl obnovit celou říši, musel by přidat Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Polsko, Českou republiku a Slovensko. K tomu ještě část Německa. Co Putin reálně učinil? Zabral Krym, který získali Romanovci v osmnáctém století.
Přes to všechno neustále slyšíme z Washingtonu: „Rusové jsou tady, už jsou tady!“ Napětí a špatné vztahy mezi Putinem a USA nelze popřít. I Putin k nám ale má své výhrady. Z jeho pohledu jsme využili rozpadu SSSR a rozšířili NATO do východní Evropy. Využili jsme barevných revolucí, abychom odstranili proruské režimy v Srbsku či na Ukrajině a v Kyrgyzstánu. Vládne vzájemná nedůvěra a dokonce nevraživost. Neexistují ale nějaké společné zájmy? V novém tisíciletí hrozí Spojeným státům hlavně Čína bažící po moci a rozšiřování islámského terorismu. V tomto ohledu je Rusko naším přirozeným spojencem.
Během studené války bylo Rusko v zajetí ideologie, která byla v naprostém protikladu ke všemu, čemu jsme my věřili. Naši prezidenti byli ale i přesto schopni s Moskvou jednat. Pokud jsme byli schopni vyjednávat o neostalinistických problémech typu berlínské zdi a hlavicích na Kubě, proč nejsme schopni sednout si s Putinem a jednat s ním o daleko méně závažných věcech? Tedy třeba o tom, čí prapor by měl vlát nad Luhanskem a Donětskem?
Autorem je Patrick J. Buchanan.
Zdroj: The American Conservative