Spojené státy se snaží překazit vytvoření finanční instituce Asian Infrastructure Investment Bank (AIIB). Jejich cílem je zamezit tomu, aby se Čína stala významným konkurentem ve finanční oblasti. Takový postup je pomýlený na všech myslitelných úrovních a pouze ukazuje, co se stane, když se na relevantní pozice v Kongresu dostanou amatéři. Washington chce po Velké Británii, aby projekt AIIB bojkotovala a všechny své spojence v Evropě a na Dálném východě nutí, aby si vybrali mezi nimi a Čínou. Spojené státy tak docílily toho, že ztrácejí téměř všechny, protože Německo, Francie a Itálie se na projektu hodlají podílet, Austrálie a Jižní Korea se mohou už brzy rozhodnout podobně.
AIIB je přesně tím, co svět potřebuje. Čína musí recyklovat své obchodní přebytky a 3,8 bilionů dolarů rezerv. Může nakupovat americké vládní dluhopisy, obligace německé či britské. Tím by nafukovala globální dluhopisovou bublinu. Nebo může kupovat technologické firmy v zahraničí a sledovat své úzké národní zájmy. Poslední možností je recyklace čínského kapitálu v souladu se zájmy dalších zakladatelů AIIB. Výsledkem by byly investice do kanalizačních systémů, obnovitelné energie, přístavů, dálnic, železničních tratí, apod. Tento krok by pomohl vyplnit mezeru ve financování dosahující asi 700 miliard dolarů, kterou Světová banka není schopna uzavřít. Prospěch by z toho měl celý svět.
Británie na konci devatenáctého století recyklovala své přebytky tím, že budovala železnice po celém světě. Spojené státy tak v padesátých letech postupovaly prostřednictvím Marshallova plánu. Čína tak musí učinit nyní a je dost těžké pochopit, proč by AIIB měla být špatným řešením. Američané tvrdí, že Británie je svým postojem zrazuje, jako kdyby se spřáhla s nějakým nepřítelem. Hovoří o tom, že otevřený postoj k Číně „není tím nejlepším způsobem, jak se stavět k nově vznikající velmoci“. Takové názory jsou dost šokující.
V souvislosti s popsaným vývojem se může vybavit válka v Koreji. Dnes naštěstí není v sázce tolik jako tehdy. Británie se snažila zmírnit plány Washingtonu na rychlý postup Severní Koreou s tím, že by to vyvolalo reakci Číny. MacArthur na to reagoval přirovnáním britského postoje k mnichovské zradě Československa. Britové ale měli pravdu a Čína do konfliktu přivedla čtyři armády. Arogance Američanů je nakonec dovedla do konfliktu s čínskou revolucí. To byla kritická chyba.
Není pochyb o tom, že AIIB je přímým protivníkem pro Světovou banku. Podobně je nová „BRIC banka“ výzvou pro MMF. Obě nové instituce vede Čína a mají za cíl narušit dominanci Západu ve finančním systému globální ekonomiky. Sami Američané přiznávají, že jejich strategie ve starých institucích nese následky a není náhoda, že se rozvíjející se země snaží kvůli své frustraci o změnu systému. Byl by zázrak, pokud by Čína proti současnému stavu neprotestovala a pasivně by jej přijala. Ti, kteří sedí ve Washingtonu a myslí si, že s touto zemí lze jen tak manipulovat, jsou slepí. Obama ví, že tomu tak není a je záhadou, proč plýtvá zdroji na jasné debakly.
Pro svět nového století existuje jediná naděje. Spojené státy a Čína musí vytvořit spolupráci typu G2. Západ musí hodně zvažovat, zda vyvolávat spory. Rovněž musí hledět na to, jaké jsou zájmy asijských zemí. Když Čína před třemi lety začala ukazovat svou moc, vyvolalo to velké pozdvižení. Nelze ale všechno reflexivně blokovat jen proto, že to ohrožuje dominanci Spojených států.
Je možné, že AIIB nedosáhne úspěchu. Čínská ekonomika bojuje s vnitřní dluhovou krizí. Růst produktivity tam nedosahuje potřebného tempa, klesá objem pracovní síly. Odliv kapitálu se projevuje na výši rezerv a centrální banka už dluhopisy prodává namísto toho, aby je kupovala. Kurz čínské měny je podle některých názorů nadhodnocen. Sinolog David Shambaugh z George Washington University tvrdí, že komunistická strana čelí nebezpečí rozpadu, doléhá na ni korupce, spoléhá se na otevřenou represi. Dokonce hovoří o puči proti současnému vedení země. Pravděpodobně to tak daleko nedojde, ale autoritářské režimy jsou vnitřně nestabilní. I tak by se ovšem měla každá země podílet na vzniku AIIB, uzná-li to za vhodné.
Washington by si měl lépe vybírat, komu bude naslouchat. Niccolo Machiavelli hovořil o tom, že je neustále nutné předcházet všem možným hrozbám. Považoval lidi za vnitřně zlé a tudíž nepřátelské. Méně známý je Francesco Guicciardini, který takové hodnocení považoval za příliš černé a poukazoval na kladné stránky lidí. Říkal, že většina hrozeb sama odezní, nebo se ukáže, že šlo o hrozby ve skutečnosti neškodné. Radil rozvahu, což bylo mnohem moudřejší než rady Machiavelliho.
Autorem je Ambrose Evans-Pritchard.
Zdroj: The Telegraph