Summit G7, proběhnuvší v Bavorsku měsíc po oslavách výročí konce 2. světové války, světové veřejnosti připomenul, že definitivně minuly časy, kdy si mohl Henry Kissinger stěžovat, že nezná telefonní číslo evropského státníka, kompetentního řešit s ním světové diplomatické rébusy. Trochu oproti očekávání nesedí tento partner Bruselu ale v Berlíně, a není to on, ale ona: Angela Merkelová, německá kancléřka.
Odpověď na otázku, je-li takové uspořádání dobré či špatně, se bude lišit případ od případu. Jinak vidí věc Athény a jinak Paříž, pohled z Prahy může být jiný než z Londýna. Podle mého subjektivního názoru není být k zahození, hraje-li první housle v Evropské unii hospodářsky silná země, která je s námi pevně spjatá ekonomicky i kulturně.
Díky silné a stále rostoucí obchodní a majetkové provázanosti platí, že když Německý statistický úřad nedávno reportoval v porovnání s očekáváním trojnásobné tempo růstu průmyslové výroby, můžeme to vnímat jako dobrou zprávu nejen pro Německo, ale i pro Česko, jehož firmy nacházejí na německém trhu své největší odbytiště. Prezident Deutsche Bundesbank, Jens Weidmann, tento týden konstatoval, že německé oživení postupuje vpřed rychleji, než se doufalo, a centrální banka díky tomu navyšuje odhad růstu HDP i inflace pro léta 2015 i 2016. (Podle nové prognózy očekává DBB v letošním roce růst HDP 1,7 % a v roce příštím 1,8 %, namísto dřívějších 1,0 % a 1,6 %). Akcelerátorem růstu německé ekonomiky (konkrétně domácí poptávky) je podle Weidmannových slov příznivý vývoj na trhu práce, doprovázený růstem příjmů domácností. U tohoto momentu se zastavme.
Za prvé se sluší připomenout, že současné vysoké kupní síle německých mezd a důchodů předcházelo období nepříjemného utahování si opasků v oblasti veřejných i rodinných rozpočtů. (To mj. částečně vysvětluje, proč dnes mnozí Němci tak podrážděně reagují na úhybné manévry zadlužené řecké vlády.)
Za druhé – a kvůli tomu tato glosa vznikla – není na škodu si uvědomit, že i v rostoucím a prosperujícím Německu zůstává nemálo těch, kdo mají, jak se lidově říká, „vysoko do žlabu“. Stačí se podrobněji podívat na údaje o vývoji trhu práce a počtu příjemců státní sociální pomoci.
Zatímco harmonizovaná míra nezaměstnanosti poklesla v Německu mezi roky 2009 a 2014 zhruba o třetinu, počet nezaměstnaných pobírajících sociální podporu podle Hartz IV* zůstal na konci roku 2014 oproti konci roku 2011 prakticky nezměněn (beneficientů je stále okolo 6 milionů). Nedosti na tom: relativní počet těch, kdo setrvávají na podpoře déle než dva roky mezi 2011 a 2014 dokonce stoupl (!), z 60 % na 64 %. Míra nezaměstnanosti v německé ekonomice díky oživení sice klesá, vzniká mnoho nových pracovních příležitostí, volná místa jsou však rychle obsazována nově příchozími zájemci o práci (imigranti, ženy v domácnosti…) Díky tomu nedochází k výraznější redukci velikosti skupiny dlouhodobě nezaměstnaných.
Německá média tento problém minulý týden zaregistrovala, okomentovala a … odložila. Zřejmě po právu, zatím nejde o společensky příliš žhavé téma. Pokud by ovšem nastoupený trend měl, pokračoval delší dobu, státní kasa by se z jakýchkoliv důvodů dostala pod tlak, případně by v Německu začal váznout mzdový růst, mohlo by to negativně ovlivnit nejen soužití mezi Němci a přistěhovalci, ale i podpořit řevnivost mezi Němci ze severu, jihu a východu: přiložená grafika názorně ukazuje, rozdílnou intenzitu potřeby dlouhodobé státní podpory v různých částech SRN (barva zohledňuje procento nezaměstnaných pobírajících podporu podle Hartz IV čtyři roky a déle).
Žlutá: 35-45 % Červená: 45-50 % Černá: 50-55 %
*Začátkem roku 2002 začala v Německu pod vedením Petera Hartze pracovat Komise pro poskytování moderních služeb na trhu práce (volně přeloženo), jejímž úkolem bylo přispět k zefektivnění státní politiky zaměstnanosti. Komisí navrhované změny byly soustředěny do čtyř legislativních norem, přezdívaných Hartz I až Hartz IV. Hartz IV upravuje problematiku vyplácení finančních dávek práceschopným osobám s nedostatečnými příjmy i majetkem (typicky např. dlouhodobě nezaměstnaným), s cílem dorovnat jejich příjem na úroveň životního minima.
Martin Kupka
Pozice: hlavní ekonom ČSOB
Martin Kupka je od roku 2002 ředitelem investičního výzkumu a hlavním ekonomem ČSOB. Vystudoval obor ekonomicko-matematické výpočty na pražské VŠE, postgraduální studium absolvoval na PgÚ ČSAV v Praze a GIIS v Ženevě. V první polovině 90. let přednášel makroekonomii na Fakultě sociálních věd UK, byl ekonomickým poradcem ministra na MHPR ČR a působil jako makroekonomický analytik pro středoevropský region v NRI ve Vídni. Od roku 1995 do roku 2002 pracoval Martin Kupka jako vedoucí ekonomického výzkumu ve skupině Patria Finance, s výjimkou období 1999-2001, kdy řídil strategii a výzkum v pražské Raiffeisenbank.
Témata: přijetí eura, ekonomická transformace, hospodářská politika ČR a EU.