Politici, kteří vládnou v dobách boomu, začnou často věřit ve své vysoké schopnosti. Je to patrné například ve Spojených státech: Jeb Bush si představuje, že zná tajemství ekonomického růstu jen proto, že působil jako guvernér na Floridě v době, kdy se tam vytvářela obrovská realitní bublina. A měl to štěstí, že odešel ještě předtím, než praskla. Také si živě pamatuji, jak byly japonské vládě připisovány nadpřirozené schopnosti těsně předtím, než se Japonsko ponořilo do stagnace.
Z popsaného úhlu pohledu je také třeba hledět na současný vývoj v Číně a na jejím akciovém trhu. Ceny čínských akcií by samy o sobě neměly mít takový význam. Vláda se však rozhodla, že spojí svou důvěryhodnost s její schopností ovlivňovat vývoj na trhu. Nemá ale ani nejmenší představu, o co se vlastně snaží. Podívejme se nejdříve na fundament. Čína se nachází na konci jedné éry, která přinesla velmi rychlý růst. Ten byl z velké části umožněn přesunem lidí do měst. Rezervy volné pracovní síly se ale nyní zmenšují, a to znamená, že klesnout musí i růst. Celý čínský model ale stojí na předpokladu rychlého růstu. Společnosti, z nichž mnoho z nich vlastní stát, hromadí hotovost a nevrací ji veřejnosti. Úspory se také nacházejí vysoko, což je zčásti odrazem slabé sociální sítě.
Vše to fungovalo, když byl růst skutečně vysoko a existovala dlouhá řada investičních příležitostí. Nyní ale jejich návratnost prudce klesá a země čelí palčivému problému: Co se stane, když investice klesnou, ale spotřeba nebude růst dostatečně rychle? Čína potřebuje zvýšení kupní síly obyvatel a je pravdou, že se o to snaží. Výsledky jsou ale nedostatečné. Byl například zaveden systém národní zdravotní péče, v praxi však řadu lidí nepokrývá. A zdá se, že vláda se hrozí i mírné recese, což má pravděpodobně své politické důvody.
Dochází tak k podpoře úvěrové nabídky, či k růstu cen akcií. Takové kroky mohou na čas fungovat. Kdyby tedy velké reformy pokračovaly, vše by bylo v pořádku. Ony ale nepokračují a výsledkem je bublina, která chce prasknout. Vláda reaguje úpornou snahou o růst cen akcií, uchyluje se ale ke krokům, které mohou fungovat jen jako nástroj boje s panikou. Propad trhu může vést k defaultům, a to vyvolává obavy zejména kvůli velikosti stínového bankovního systému.
Vláda asi zřejmě také cítí, že když akcie doporučovala, musí nyní chránit svou reputaci záchrannými kroky. V praxi ovšem tuto reputaci ještě rychleji ztrácí. Vidíme tak například, že státní média viní z propadu trhu zahraniční konspirátory (přestože zahraniční investoři mají jen omezený přístup na čínský trh). Zapomeňte na řeči o vynikajících výsledcích čínské ekonomické politiky. Soudě podle současného vývoje, vláda nemá ani potuchy, co má vlastně dělat.
Autorem je Paul Krugman.
Zdroj: NYTimes