Většina amerických bankovních domů bude čtvrteční rozhodnutí amerického Fedu ohledně možné úpravy měnové politiky vyhlížet skutečně netrpělivě. Nastavení úrokových sazeb totiž v zásadní míře ovlivňuje jejich dominantní výnosovou složku v podobě čistého úrokového příjmu, jehož výše závisí na realizované čisté úrokové marži ((úrokový výnos – úrokový náklad)/průměrná hodnota úročených aktiv).
Do ní se růst referenčních sazeb Fedu promítá pozitivně především s ohledem na zprostředkovaný dopad do sazeb úvěrových produktů. Obchodní banky totiž dokáží poměrně rychle přenést vyšší náklady na své klienty (vyjma těch chráněných fixací), pročež tlačí na růst čisté úrokové marže. Ta se ve druhém čtvrtletí roku dostala na rekordně nízkou úroveň (pod úrovní 3 %), i proto po jejím zvýšení banky pošilhávají a měly by tak být čistým beneficientem normalizace měnové politiky.
Jak už je tomu na finančních trzích zvykem, tak snadné to ovšem nebude. Je pravdou, že by čistá úroková marže mohla doznat růstem referenční sazby podpory, efekt však může být poměrně tlumený. Úvěrové produkty, stejně jako další významnou složku úročených aktiv – dluhopisy, ovlivňuje nejen sazba centrální banky, ale také hospodářský prospekt amerického hospodářství. Ten je v případě USA samotným Fedem hodnocen i nadále velice rezervovaně. Zvýšení sazeb tak ve výsledku může přispět spíše zploštění výnosového křivky, které pro banky nepředstavuje nikterak příznivou indikaci. Důvodem je divergence mezi strukturou výnosů (spíše dlouhý konec křivky) a podobou financování bankovních domů (naopak spíše krátký konec křivky).
Bankovní domy své operace financují ze tří klíčových zdrojů, všechny pak do hlavní míry ovlivňuje právě referenční sazba Fedu. Prvním jsou „overnight“ půjčky poskytované centrální bankou (právě na ně se vztahuje referenční sazba), dále pak mezibankovní úvěry (náklady odvislé od sazby LIBOR, která zpravidla kopíruje referenční sazbu navýšenou o riziko protistrany) a sazby na depozitních účtech (dané celkovou podobou výnosové křivky; banka je může do určité míry řídit). Jestliže dochází k růstu referenční sazby, implikovaně naroste tlak na náklady financování především z mezibankovního trhu. Výsledkem je tlak na čistou úrokovou marži (vyšší úrokové náklady). Zvýšení úrokových sazeb tak paradoxně může zvýšit náklady financování bank, aniž by došlo k proporciálně vyššímu růstu úrokových výnosů.
Jak hledat možné bankovní beneficienty vyšších sazeb Fedu?
Celé výše popsané technicko-akademické cvičení slouží k utříbení výběru možných beneficientů případného zvýšení sazeb amerického Fedu. Jak bylo nastíněno, normalizace přispěje růstu úrokového výnosu. V tomto směru by měl být efekt na jednotlivé banky poměrně podobný. Odlišnosti jsou však patrné v případě možných negativních důsledků vyšších nákladů financování. Banky s vyšší mírou financování depozity by měly nejlépe řídit rozevírání nůžek mezi úrokovými výnosy a náklady (růst čisté úrokové marže), neboť dokáží benefity vyšších sazeb přenést na depozita klientů se zpožděním (což se v případě mezibankovních půjček zcela jistě nepodaří). Navíc vyšší míra financování skrze depozita implikuje reinvestice do dluhopisů s kratší splatností, které budou obzvláště citlivé na růst referenčních sazeb (ono zmiňované zploštění výnosové křivky).