Evropa čelí historickému momentu. Na konci tohoto roku překročí počet lidí žádajících o azyl v Evropské unii jeden milion. Lidská cena této uprchlické krize je strašlivá. A stejně, až na hrstku případů byla odpověď evropských vlád váhavá a to přinejlepším: sice berou na vědomí nutnost udělat více, ale zároveň se děsí možných důsledků.
Někteří politici se bojí břemena, které budou migranti představovat pro lokální společnost a daňové poplatníky. Jiní se bojí extremistů v přestrojení za uprchlíky. Ale především, většina se bojí veřejného mínění, které – i přes povzbudivé scény vítání a podpory azylantů – zůstává nerozhodné a dokonce nepřátelské k vyhlídce ještě většího počtu migrantů z válkou rozervaných, neklidných zemí, zejména pokud praktikují jiné náboženství.
Evropští lídři si nemohou dovolit se bát. Uprchlická krize není z těch, od které by mohli odstoupit. Žádná kouzelná hůlka neumožní vedoucím představitelům evropských zemí transportovat více než milion lidí zpět přes Egejské moře a Bospor do Mosulu a Aleppa, nebo přes Středozemní moře do Eritrey, Somálska a Súdánu.
Znovuzavedení hraničních kontrol a výstavba oplocení možná získá čas přetíženým zemím, ale nikdo nemůže reálně očekávat, že zabrání vstupu lidem, kteří se zoufale chtějí přesunout. Vzhledem k zoufalým podmínkám v zemích, ze kterých lidé utíkají, snad polovina žadatelů splní i ty nejpřísnější podmínky pro udělení azylu. Takže jakkoli je veřejné mínění citlivé či rozpolcené, evropští lídři zkrátka budou muset najít odvážnou, koordinovanou a jednotnou odpověď.
Jsou zde tři výzvy. První je konsensus nad spravedlivým rozdělením uprchlíků v rámci Evropy. Navzdory jejich velkým počtům musí být těmto zoufalým lidem poskytnuto přístřeší, jídlo a podpora. Už to bude dost těžké.
Druhou výzvou je nastartování procesu integrace uprchlíků do evropské společnosti a ekonomiky. Někteří uprchlíci si najdou práci relativně snadno. Vysokoškolsky vzdělaný syrský stavební inženýr, co přijede do Mnichova, se sice bude muset naučit trochu německy, ale jakmile to zvládne, tak pravděpodobně nebude muset čekat dlouho, než se začnou ozývat zaměstnavatelé. Jiní azylanti mají nižší vzdělání a mnoho jich může být traumatizováno zkušeností s válkou a odchodem. Bude třeba času a úsilí na jejich integraci a mnoho voličů bude k tomuto procesu skeptických, zejména proto, že úspěšná integrace či asimilace není zadarmo.
Nicméně, dnešní náklady na přijetí a integraci azylantů by se Evropě v budoucnu mohly významně vrátit. Naše práce v OECD ukazuje, že migrace, pokud je správně zvládnuta, může popohnat růst a inovace. Bohužel, v minulosti nebyla migraci vždy dobře organizována: migranti byli koncentrováni v podmínkách ne nepodobným ghettům, jen s málem veřejných služeb a vyhlídek na zaměstnání.
Důkazy z 34 členských zemí OECD i tak ukazují, že imigranti obecně platí více na daních a sociálním pojištění, než kolik dostávají v samostatných benefitech. Dnes jsme vydali stručné prohlášení o současné uprchlické krizi. Jednoduše řečeno, Evropa potřebuje migranty a nové dovednosti, které sebou přináší. Jinak, vzhledem ke snižující se populaci, bude zápasit s výplatou penzí a zdravotní péče v budoucnosti (již v dekádě do roku 2010 tvořily přistěhovalci 65% nárůst pracovní síly EU).
Mnoho lidí bude argumentovat, že uprchlíci bez dovedností potřebných pro ekonomiku budou náročnější na integraci než jiní přistěhovalci. Možná ano. Nicméně jelikož dnes víme hodně o tom, co fungovalo při přesidlování migrantů, můžeme doufat, že se vyhneme chybám minulosti – v neposlední řadě tím, že budeme dokumentovat a sdílet zkušenosti zemí, kterým se podařilo migraci dobře zvládnout.
To nás přivádí ke třetí, největší výzvě, kterou budou muset evropští lídři překonat: strach z migrantů. Integrace je předpokladem pro přijetí budoucích právních kroků veřejností. Domněnka je, že “my“ jsme integrováni, zatímco “oni“ ne. A přesto má každý někde ve svém rodokmenu přistěhovalce, mnohdy ne tolik generací zpět. Rozdíl mezi “námi“ a “nimi“ možná není tak ostrý, jak bychom se mohli domnívat.
Nikdo ze současných představitelů evropských zemí neočekával, že budeme čelit lidské tragédii takového rozsahu, jaký nyní vidíme ve středomoří a napříč Evropou. Ale to, jak zareagují, určí, jak budou souzeni svými občany a historií.
Tohle není hra čísel. Lídři by měli přesunout svou pozornost z otázek okolo krize týkajících se “kolik“ a “kam“ k otázce “co“ – především, co mají udělat pro integraci nově příchozích do své společnosti a ekonomiky. Musí prokázat své vedení tím, že přesvědčí veřejnost, že migranti - a to v prvé řadě ti, co nejvíce potřebují ochranu – více dávají, než berou. V tomto okamžiku krize bychom všichni měli věnovat pozornost slovům mexického novelisty Carlose Fuentese: “Rozpoznej sebe sama v něm či v ní, kdo nejsou jako ty a já.“
Angel Gurría je generální tajemník OECD.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org