Demokracie spočívá ve skutečné možnosti volit. Řeckému lidu však byla během tamní krize možnost vybrat si upřena. Podstatnou odpovědnost za to nese Evropská unie a především Mezinárodní měnový fond.
Řecko dostalo na výběr ze dvou neúprosných variant: odejít bez financování z eurozóny, anebo zůstat a dostat podporu za cenu dalších úsporných kroků. Řecku ale měla být předložena ještě třetí možnost: odejít z eura, ale se štědrým financováním.
Tato možnost se měla dostat na stůl s vědomím, že Řecko má obecnější politické důvody zůstat v eurozóně. Přestože odchod z měnové unie by měl značné výhody, nesl by s sebou také výrazné náklady.
K přínosům by patřila masivní devalvace, která by v kdysi svižně rostoucí ekonomice obnovila jistou dynamiku. Cena za odchod by ale byla děsivá. Musela by zkrachovat vláda, banky by přišly na mizinu a vládě i bankám by trvalo léta, než by opět získaly důvěru finančních trhů. Úrokové sazby by tudíž nadlouho zůstaly vysoké, což by podráželo snahy o oživení růstu. Překvapuje snad, že řecká vláda před takovou hrůzou couvla a zvolila „bezpečnou“ možnost fiskální přísnosti?
Ta volba ale vůbec nemusí být bezpečná. Je to spíš, slovy T. S. Eliota, „děsivá odvaha podlehnout okamžiku…“ Řecko se teď bude muset lopotit s úsporami a doufat, že podnítit oživení v nějaké vzdálené budoucnosti pomůže „interní devalvace,“ deflace mezd a cen.
Nabídnout třetí možnost spořádaného odchodu mohl jedině MMF. Řecku mělo být řečeno, že může sáhnout po výhodách devalvace a mezinárodní společenství se zároveň přičiní o minimalizaci doprovodných nákladů. Přesné podmínky odchodu Řecka z eurozóny – smluvené trojkou (MMF, Evropská komise a Evropská centrální banka) a řeckými orgány – by jistě zahrnuly dojednané snížení řeckých dluhů, jakož i strategii rekapitalizace bankovní soustavy s cílem minimalizovat nejistotu, strádání a rozvrat.
Přesto by náklady byly značné, takže by MMF musel nabídnout štědré financování, které by pokrylo dovozní nároky země, řekněme na dva roky, a zároveň by zajistilo likviditu pro zvládnutí přechodu na novou měnu. Samozřejmě že tím by se ještě zvýšila už dnes velká expozice MMF vůči Řecku; jednalo by se ale o přínosný kompromis, protože by předložil strategii, která by měla mnohem lepší šance uspět.
Existuje ale strategie, která ve snaze oživit řeckou ekonomiku mohla uspět? Vždyť ve všech scénářích vývoje bude Řecko muset hospodařit s primárním přebytkem a uskutečnit strukturální reformy, které promění jeho ekonomiku. Mnozí přitom trvají na tom, že to se nestane, protože Řecko se jednoduše odmítá změnit.
Taková hodnocení ovšem přehlížejí průběh posledních několika let, během nichž jedna vláda za druhou zavedly některá poměrně radikální opatření k upevnění řeckého fiskálního postavení a zeštíhlení mzdových nákladů veřejného sektoru. Navíc skeptici přehlížejí fakt, že pobídky k uskutečnění strukturálních reforem jsou zčásti endogenní. Vždyť bez devalvace a vyhlídky na odpuštění dluhu reformy pouze vyvolávají více krátkodobého strádání, nikoli méně.
Důvod, proč nabídka asistovaného odchodu Řecka od eura nikdy nepřišla, se zdá zřejmý: Evropští věřitelé Řecka byli vehementně proti takové představě. Zřejmé už ovšem není to, že měl MMF takovým obavám přikládat velkou váhu.
V roce 2010 se věřitelské země obávaly přenosu nákazy do zbytku eurozóny. Kdyby byl řecký odchod úspěšný, celá měnová unie by byla v ohrožení, protože investoři by si kladli otázku, jestli se po vzoru Řecka nezachovají i některé další silně zadlužené země eurozóny.
Toto riziko je ale vlastně dalším argumentem pro to, dát Řecku možnost odejít. Je něco hluboce nepřitažlivého na spřahání zemí, když je výhodnější jít mimo chomout.
Věřitelské země se v poslední době obávají finančních nákladů, jež půjčky Řecku přinesou členským státům. Latinská Amerika 80. let ale ukazuje, že věřitelské země mají větší naději, že jim dluh bude splacen (ve smyslu očekávané hodnoty), když jsou dlužnické země schopné růstu.
Krátce, MMF neměl při svém rozhodování brát za určující evropské obavy z nákazy ani o splátky dluhů. Místo toho měl veřejně prosazovat třetí možnost, což by bylo přelomové, protože by to dalo najevo, že se MMF nenechá svými mocnými členy přimět k přijetí špatných politik. Dokonce by to Fondu dalo příležitost odčinit spoluvinu na věřiteli protlačované, úsporami zkalené bídě, jíž byli Řekové vystaveni v uplynulých pěti letech.
Především by to ale MMF dalo možnost být něčím víc než jen nástrojem velmocí statu quo – Spojených států a Evropy. Nahlíženo z asijské perspektivy, vzepřením se evropským akcionářům by MMF udělal mnoho pro ohlášení vzniku nové instituce: opravdu Mezinárodního měnového fondu, který by vystřídal dnešní Euro-atlantický měnový fond.
Není všechno ztraceno. Pokud současná strategie selže, třetí možnost – asistovaný odchod Řecka od eura – zůstává v záloze. MMF by si měl připravit plány. Řecký lid si zaslouží dostat v blízké budoucnosti skutečně na vybranou.
Arvind Subramanian je hlavní ekonomický poradce indického ministerstva financí.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org