Možnost, že americký Federální rezervní systém poprvé po deseti letech zvýší úrokovou sazbu, vyvolává už několik týdnů nervozitu na rozvíjejících se trzích. Fed se sice prozatím rozhodl ponechat svou hlavní sazbu beze změny, ale zároveň konstatoval, že možnost zvýšení sazeb v roce 2015 stále leží na stole. Panují obavy, že země závislé na zahraničním financování by mohly být zasaženy náhlým odlivem mezinárodního kapitálu nebo že znehodnocení měn po zvýšení sazeb Fedem by mohlo zvednout státům i firmám náklady na obsluhu dluhu.
Vlády v rozvojovém světě by však udělaly dobře, kdyby se méně staraly o změny úrokových sazeb ve Spojených státech – které nemohou nijak ovlivnit – a více přemýšlely o změnách domácí hospodářské politiky, jež by mohly zvýšit odolnost jejich ekonomik.
Zvýšení úrokových sazeb v USA nemusí být pro rozvíjející se země nutně špatnou zprávou. Řada rozvojových států – zejména v Asii – je v mnohem lepší makroekonomické kondici, než byly krátce před asijskou finanční krizí koncem 90. let a na počátku globální finanční krize v roce 2008.
A Fed pravděpodobně zvýší sazby, pouze pokud usoudí, že hospodářský růst v USA je silný a udržitelný, což by byl pozitivní signál pro globální ekonomiku obecně. I oddálení růstu sazeb navíc přináší nástrahy, neboť podněcuje investory hladové po výnosu k většímu riskování – což si v budoucnu může vynutit prudší nebo nenadálejší změnu úrokových sazeb.
Rozvíjející se země mohou zvýšit svou odolnost vůči výkyvům globálních úrokových sazeb uskutečňováním zdravé fiskální a měnové politiky, pokračováním v nezbytných strukturálních reformách a posilováním svých finančních soustav. Z nedávného výzkumu vyplývají zejména čtyři klíčové oblasti, v nichž by vlády měly uvažovat o intervenci.
Tak především by státy měly dělat politiku, která upřednostňuje přímé zahraniční investice (FDI) před přílivem kapitálu, který lze rychle stáhnout, jako jsou úvěry zahraničních bank, dluh nebo majetkové investice. Můj výzkum provedený ve spolupráci s Chuej Tchungem z Mezinárodního měnového fondu ukazuje, že země, do nichž proudí kapitál převážně formou FDI, bývají odolnější vůči zahraničním finančním šokům. Když vypukla globální finanční krize, bylo zadrhnutí likvidity v zemích s vysokým FDI v poměru k celkovému kapitálovému toku méně závažné.
Za druhé je zapotřebí, aby devizové kurzy odrážely základní ekonomické ukazatele. Z teorie sice vyplývá, že flexibilní devizové kurzy by měly otupit zahraniční měnové či finanční šoky, ale v praxi takový měnový režim zřídkakdy funguje sám o sobě.
Můj výzkum ve spolupráci s Süe-chuej Chan z Asijské rozvojové banky ukázal, že když USA zvýší nebo sníží úrokové sazby, většina rozvojových zemí má tendenci je následovat, přestože mají flexibilní devizový kurz. Stěžejním důvodem je skutečnost, že se chtějí vyhnout velkým výkyvům hodnoty své měny. Zhodnocení měny může poškodit konkurenceschopnost, zatímco znehodnocení zvyšuje náklady na obsluhu dluhu v zahraniční měně, nahlodává důvěru trhu a vede k vyšší inflaci.
Výjimku z tohoto trendu představují země, které kontrolují přeshraniční kapitálové toky, zejména dluh podnikového sektoru vedený v zahraniční měně. Ukázalo se, že určité druhy řízení kapitálových toků – včetně omezování domácího dluhu denominovaného v zahraniční měně pro firmy i domácnosti – skutečně zvyšují odolnost.
Za třetí zvyšuje odolnost také domácí makroobezřetnostní i mikroobezřetnostní politika. Obě politiky by se měly zaměřovat na snížení nebo odstranění propasti mezi činnostmi, které jsou dobré pro jednotlivce, banky a firmy, a činnostmi prospěšnými společnosti jako celku.
Příkladem takové politiky je navázání povinné míry bankovních rezerv na rychlost expanze úvěrů nebo na příslušnou fázi hospodářského cyklu. V takovém případě se v obdobích expanze, kdy banky dychtivě financují i riskantnější vypůjčovatele, míra rezerv zvyšuje, což omezuje potenciálně ničivé bubliny aktiv nebo přeinvestování. Pro země, které jsou schopné navrhovat a zavádět obezřetnostní regulace, se řízení přeshraničních kapitálových toků stává méně užitečným a méně žádoucím.
A konečně už není na místě posuzovat, zda jsou rezervy zahraniční měny určité země dostatečné, podle toho, kolikaměsíční dovoz by se z nich dal zaplatit. Otázka by správně měla znít, zda tyto rezervy dokážou pohodlně obsloužit dluh veřejného i soukromého sektoru denominovaný v zahraničních měnách.
USA budou dříve či později normalizovat úrokové sazby podle vlastních potřeb. Pro ostatní země je důležité zaměřit se na politiku, která dokáže zvýšit jejich odolnost vůči zahraničním finančním či měnovým šokům.
Šang-Ťin Wej je hlavním ekonomem Asijské rozvojové banky a vedoucím jejího Oddělení ekonomického výzkumu a regionální spolupráce.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org