Nebývá zvykem psát o výrobních cenách, ale v době, kdy centrální banky hledí s nadějí na jakýkoliv inflační záchvěv, nezbývá než se přidat. Nejnovější údaje o výrobních cenách v eurozóně takovým malým signálem přece jen mohou být.
Oproti květnu se v červnu ceny průmyslových výrobců v eurozóně zvýšily o sedm desetin procenta. Není pochyb, že velká část tohoto nárůstu jde na vrub chvilkově dražší ropě, která zvýšila ceny produkce rafinérií, avšak zvýšit své ceny se tentokrát odhodlali i další výrobci s výjimkou těch, co se zaměřují na zboží dlouhodobé spotřeby. Konkrétně u automobilů, které tam taky patří, nejsou sice výsledky za červenec ještě k dispozici, ale při pohledu na předchozí měsíce se nezdá, že by výrobci příliš využívali vysokou poptávku jako příležitost pro „úpravu“ cen směrem nahoru. Zdá se, že nadbytek kapacit stále ještě vyostřuje konkurenci a omezuje prostor pro lepší ceny.
Meziročně ceny v průmyslu stále ještě padají o více než tři procenta (-3,1 %), ale přece jen je to menší propad než minule (-3,8 %). Levnější jsou především energie, ale i zboží pro mezispotřebu a dokonce spotřební zboží. V době rekordních maloobchodních tržeb je to opravdu zajímavý trend, který by měl centrálním bankám naznačit, že nízká inflace není o nízké poptávce, ale problém bude zakopaný asi (určitě) někde jinde.
Někdo se sice může utěšovat, že bez energií vypadá vývoj cen v průmyslu nadějně, avšak když si nedovolí zvyšovat ceny ani automobilky – a to na rekordně rostoucím trhu – tak nemůžeme od výrobců v nejbližším roce inflační vlnku očekávat. Zvlášť když energie samotné stlačují náklady firem produkujících další zboží a limitují skrze svůj sekundární efekt prostor pro vznik výrobní inflace. O nadbytečných kapacitách nemluvě. A energie, jak je vidět na aktuálních cenách ropy, budou znovu nejspíše ještě levnější.
Co z tohoto vývoje dedukovat pro politiku ECB? Nejspíše nic. Inflační cíl se nepodaří naplnit ani letos ani příští rok, ale to žádnou novinkou není. Měnová politika vzhledem k omezeným možnostem úvěrového kanálu stejně příliš nefunguje a tak bojovat dalším snížením sazeb je v tomto směru k ničemu. Mohlo by sice pomoci k oslabení eura, ale jistě se to příliš říci nedá.
Jako pravděpodobnější se zdá, že ECB začne časem hledat argumenty pro pokračování politiky kvantitativního uvolňování, která zajišťuje peníze pro předlužené země tím, že ECB staví do role dychtivého zájemce o téměř jakékoliv dluhopisy. Dnešní čísla – byť nepříliš významná – se v tomto směru mohou hodit. Zatím je ovšem na rozhodování dost času.