Mezinárodní měnový fond hovoří ve svém posledním výhledu pro světovou ekonomiku o problému nízké inflace. V roce 2015 se inflační očekávání v 85 % ze sledovaných 120 ekonomik nacházela pod dlouhodobými očekáváními. Asi 20 % z těchto zemí pak bylo v deflaci a čelilo poklesu cenové úrovně. Současný pokles inflace podle MMF souvisí s vývojem na komoditních a ropných trzích. Pod cílem centrálních bank ale zůstává i inflace jádrová a je tomu tak už několik let.
MMF shrnuje celý problém nízké inflace v následujícím grafu. Vyznačeny jsou podíly zemí, kde panuje deflace (vyznačeno modře), kde se inflace pohybuje pod 1 %, pod 2 % a pod cílem:
Obrázek ukazuje, že trend směrem k nízké inflaci začal během Velké recese a od té doby zesiluje. Já sám v této souvislosti hovořím o nízkoinflační pandemii. Co za ní stojí: MMF tvrdí, že příčinou je ekonomický útlum a pokles cen komodit. Podle mého mínění je ale komoditní příběh nedostatečným vysvětlením. Jak ve své studii ukazují třeba Jim Hamilton a Ben Bernanke, asi polovina poklesu cen komodit odráží slabou globální poptávku. Jinak řečeno, slabé ceny komodit představují samy o sobě důsledek nějakého klíčového faktoru a nejsou prvotní příčinou.
Jako vysvětlení tedy zůstává ekonomický útlum a slabá nominální poptávka. To nás ovšem vede k otázce, co je příčinou této slabosti. MMF se tomuto tématu nevěnuje, pouze doporučuje, aby vlády více používaly monetární a fiskální politiku a aby ji doplnily strukturálními reformami. To ovšem nestačí, protože nemůžeme očekávat nějakou změnu, pokud nevíme, proč bychom ji vlastně měli provést. MMF není ochoten se tímto směrem vydat, já to ale učiním.
Vyspělé ekonomiky se nemohou těšit silnému růstu nominální poptávky kvůli úspěchu, kterého dříve dosáhly v oblasti cílení inflace. Centrální banky byly v devadesátých letech velmi úspěšné ve vytvoření prostředí nízké inflace. Tato politika se pro ně stala nezpochybnitelnou normou a každé odchýlení se od nízké inflace je prostě nepřijatelné. V USA se média, politici i veřejnost začnou hrozit pokaždé, když se inflace přiblíží 2 %. V Evropě se zdá, že tato mentalita je ještě silnější. To znamená, že cílení inflace se stalo poutem, které omezuje naši svobodu. Je těžké si představit, že by Yellenová či Draghi připustili přechodný růst inflace nad 2 %. Náš předchozí úspěch se nám nyní stal naším nejhorším nepřítelem.
Naše makroekonomická politika je tedy zúžena na inflační pásmo v rozmezí 1 – 2 % a platí to nejen o monetární, ale i o fiskální politice. V devadesátých letech byl takový přístup nezbytný, protože muselo dojít k obnovení monetární stability. Během posledních deseti let se ale jasně ukazuje, že tento přístup není univerzální a nyní dokonce brání silnějšímu ekonomickému oživení. Centrální banky mohou zkoušet různá kvantitativní uvolňování, negativní sazby a podobné nástroje, nikdy se jim ovšem nepodaří přemoci nízkoinflační očekávání. Na něj narazí i fiskální politika a případně i peníze z vrtulníků.
Pokud řidič nákladního vozu uvázne v zácpě, musí potom na přechodnou dobu jet rychleji než dříve, aby dohnal ztracený čas. V průměru se pak bude pohybovat kolem rychlostního limitu. S ekonomikou je to podobné, protože i ona může potřebovat přechodné období vyšší inflace na to, aby se vrátila do stavu plného využití kapacit. Pokud nepochopíme, že my sami se nyní svazujeme našimi předchozími úspěchy v oblasti cílení inflace, nízkoinflační pandemie nepomine.
Autorem je profesor ekonomie David Beckworth.
Zdroj: MacroMarketMusings