Za Obamova úřadu se svět dramaticky změnil. Původní plán odejít z Blízkého východu a zaměřit se v zahraniční politice na Asii a Pacifik zhatilo nejdříve Arabské jaro, s jehož důsledky se svět potýká dodnes, o něco později krize na Ukrajině. V dalším díle zhodnocovacího seriálu prezidentství Baracka Obamy se budeme věnovat jeho zahraniční politice.
Když Obama přebíral prezidentský úřad od republikána George W. Bushe, Spojené státy byly zabředlé ve vleklých konfliktech v Afghánistánu a Iráku. Vztahy s Ruskem nebyly po Válce v Gruzii v roce 2008 úplně ideální, ale nebyly vyloženě špatné. Svět se akorát začal vzpamatovávat z finanční krize, která začala v amerických domácnostech, jež nedokázaly splácet hypotéky, než se přes americký finanční sektor rozšířila do celého světa.
„Pivot to Asia“ a krach TPP
Obama se na asijský region, kde posiloval vliv Číny, soustředil poměrně pozorně v rámci tzv. „Pivot to Asia“, volně přeloženo jako rebalancování k Asii. To mělo znamenat menší důraz na regiony, ve kterých byly USA tradičně aktivní, zejména Blízký východ a Evropu, a zároveň rozvoj diplomatické, ekonomické a vojenské spolupráce v Asii a Pacifiku. A to s celkem jasným cílem – vyrovnat v regionu vliv Číny. Na tuto politiku dost možná naváže zvolený prezident Donald Trump.
Tento přístup přinesl zemím jako Laos, Vietnam a Kambodža více státních návštěv, společných vojenských cvičení a štědřejší rozvojovou pomoc. Nejhmatatelnějším výsledkem „pivotu“ měla být dohoda Trans-Pacific Partnership (TPP), jež měla umožnit volný obchod mezi asijskými národy a USA. Odpor značné části veřejnosti a politiků v USA ke globalizaci a další liberalizaci obchodu však dohodu prozatím potopil a zvolený prezident Donald Trump už uvedl, že ji nehodlá ratifikovat.
Arabské jaro: Chaos v Libyi a Sýrii, otočka v Egyptě
Rok 2011 však přinesl ohromnou politickou událost, která zatřásla severní Afrikou a Blízkým východem. Začalo Arabské jaro, které opět vrátilo tento křehký region do Obamova hledáčku – ironicky právě v době, kdy USA stáhly své vojáky z Iráku. Nejvážnější důsledky, s nimiž se mezinárodní komunita stále potýká, měla vlna nepokojů v Libyi a hlavně v Sýrii. V obou zemích se USA angažovaly.
V Libyi USA podpořily leteckou intervenci NATO zaměřenou proti silám režimu Muammara Kaddáfího. I když se naoko jednalo o evropskou iniciativu (váhalo v podstatě akorát Německo, na což se dnes zapomíná), nejvíc vojenských sil poskytly USA. Po porážce Kaddáfího režimu se situace v zemi na chvíli uklidnila. V současnosti zde však opět vládne chaos – centrální vláda neovládá velké části území a město Syrta minulý rok několik měsíců okupovali džihádisté hlásící se k Islámskému státu.
Situace v Sýrii byla od začátku daleko méně přehledná. Mezi občanskou společnost protestující proti režimu prezidenta Bašára Asada se vmísili radikální sunnité a džihádisté. Dezerce, dodávky zbraní ze zemí Zálivu, USA, Turecka ale i ze sousedního Iráku zmítaného sektářským násilím brzo rozdmýchaly občanskou válku, která bude trvat již šestým rokem. Za pomoci náletů ruského letectva a dobrovolníků z Íránu se Asadovi ale zhruba před rokem podařilo situaci zvrátit ve svůj prospěch a po dobytí Aleppa na sklonku roku 2016 to vypadá, že jeho režim přežije, i když pravděpodobně v rámci mírové dohody ztratí faktickou kontrolu nad některými částmi země.
Přestože v průběhu občanské války Asad hned několikrát použitím chemických zbraní „překročil červenou čáru“, Obama se k přímé intervenci proti jeho režimu neodvážil. Americká letadla se připojila až k operacím proti samozvanému Islámskému státu. V mírových jednáních na sklonku roku 2016 už USA zjevně nehráli žádnou roli. Obamův nástupce Trump má nyní možnost bez ztráty tváře už takřka poražené syrské povstalce opustit.
Něco jako ideovou otočku o 180 stupňů předvedl Západ s v Egyptě. Populární revoluce, kterou USA podpořili, nejprve svrhla autoritářského prezidenta Husního Mubáraka a demokratické volby dostali k moci člena Muslimského bratrstva Muhammada Mursího. Ten však vydržel v prezidentském úřadě pouze rok a po vlně protestů proti jeho vládě se udál armádní převrat. Novou hlavou Egypta se stal do té doby ministr obrany al Sisí a protesty na podporu Mursího byly násilně potlačeny. Vlažný postoj USA a odmítnutí označit událost za „převrat“ se dá vyložit tak, že Obamova administrativa i přes protesty proti používání násilí novým režimem odstranění islamisty Mursího spíše přivítala.
Írán a Izrael
V roce 2010 se Írán stal předmětem amerických sankcí kvůli údajně vojenskému jadernému programu. V roce 2013 však byl v Íránu zvolen prezidentem umírněný Hassan Rúhání. I přes nevoli Izraele bylo o dva roky později dosaženo dohody o omezení íránského jaderného programu výměnou za zrušení sankcí.
Vztahy s Izraelem, konkrétně s vládou Benjamina Netanjahua, ale ochladly nejen kvůli dohodě s Íránem. Obamova administrativa na sklonku roku 2016, jakoby na rozloučenou, v Radě bezpečnosti OSN neblokovala rezoluci odsuzující výstavbu izraelských osad na palestinských územích, čímž umožnila její přijetí. Podobně ostré vyjádření nesouhlasu s výstavbou osad se nepodařilo mezinárodní komunitě prosadit velmi dlouho.
Evropa: Konfrontace s Ruskem
Starý kontinent neměl v zahraniční politice Obamovy administrativy hrát velkou roli. Plány na výstavbu protiraketového deštníku byly v roce 2009 opuštěny a američtí vojáci se začali po dlouhých letech stahovat z Německa. V roce 2010 Obama a tehdejší ruský prezident Dmitrij Medveděv podepsali dohodu New START o zmenšení nukleárního arzenálu obou zemí. Rusko se však zjevně nespokojilo s tímto vývojem a interpretovalo si chystanou integraci Ukrajiny do evropských struktur jako hrozbu a Obamův „reset“ vztahů s Ruskem, jenž měl velmoci po gruzínské krizi opět sblížit, nevyšel.
Buďme zase kamarádi: Ruský ministr zahraničí Lavrov a americká ministryně zahraničí Clintonová mačkají tlačítko „reset“, aby vrátily bilaterální vztahy do stavu před gruzínskou krizí
Zdroj: U.S. Department of State
V roce 2014, k překvapení celého světa, po pečlivé propagandistické přípravě ruské zvláštní síly obsadily klíčová místa na ukrajinském poloostrově Krym. V řádu dní zde proběhlo pod dohledem ruských samopalů ilegální referendum, které připojilo Krym k Ruské federaci. Zároveň se za pomoci zbraní dodaných z Ruska podařilo rozdmýchat násilí na východní Ukrajině, které mělo za následek i sestřelení civilního letadla. Povstalce před ukrajinskou ofenzivou na konci léta 2014 zachránila jen nepřiznaná intervence ruských pravidelných sil. I přes tzv. Minské dohody dochází doteď k občasným přestřelkám mezi povstaleckými regiony a ukrajinskými jednotkami.
USA zavedly proti Rusku a jeho vybraným občanům tvrdé sankce, které přispěly k propadu rublu, odlivu kapitálu a k hospodářské recesi. Vztahy mezi USA a Ruskem se poté ještě zhoršily po ruské intervenci v Sýrii a zejména v roce 2016, když americké tajné služby obvinily Putina z ovlivňování amerických prezidentských voleb. Vztahy mezi Ruskem a USA jsou snad na nejhorší úrovni od studené války, což má Trump šanci změnit.
Co se obchodních vztahů týče, Obama chtěl podepsat s Evropskou unií dohodu TTIP (Transatlantic Trade and Investment Partnership), která měla zlepšit vzájemný přistup na trhy a harmonizovat různé předpisy a regulace. I když ekonomové si od ní slibují zefektivnění mezinárodního obchodu a celkově větší blahobyt, kvůli nárůstu nacionalismu ji zřejmě potká stejný osud, jako TTP.
Souhrn
V souhrnu se dá říct, že pro Američany jako takové je z pohledu zahraniční politiky situace na začátku roku 2017 lepší, než když Obama přebíral úřad v roce 2009. Američtí vojáci už neumírají v Iráku a Afghánistánu (alespoň ne v takové míře, jako dřív), neboť Washington své cíle spíše bombarduje, než aby k nim posílal pěšáky. Obama si tak vzal k srdci jednu z lekcí Bushovi administrativy – pozemní intervence se po čase stává součástí, nikoliv řešením problému.
V Libyi se Obama postavil na stranu populárního povstání. Ti, co namítali, že „USA šlo zase o ropu,“ by skoro určitě řekli to samé v případě, kdyby se Obama za extravagantního a brutálního diktátora v roce 2011 postavil. Pravdou však je, že Libye je nyní nestabilní zemí, která představuje bezpečnostní riziko pro Evropu. To platí ještě více v případě Sýrie, kam Obamova administrativa (ale zejména státy Zálivu) dodávala zbraně. Ukázkou, že čas se dá posunout zpět do nedemokratických ale stabilnějších dob, byla otočka o 180 stupňů v případě Egypta, kde Západ potichu schválil armádní puč.
Vztahy s Ruskem se Obamovi a jeho tehdejší ministryni zahraničí Clintonové vůbec nepodařilo „resetovat“, ale právě naopak. Moskva Washington si opět nerozumí a doby, kdy se americký a ruský prezident usmívali před fotoaparáty a poplácávali po zádech jsou dávno pryč.
Zatímco na pokusy získat na svou stranu asijské země, aby se vyvážil vliv Číny, pravděpodobně Trump naváže, s obchodními dohodami TTP a TTIP to bude nejspíše jinak. Nárůst nacionalismu v USA i v Evropě a pocit, že globalizace škodí některým skupinám obyvatelstva, trend uvolňování obchodních podmínek může otočit a minimálně zpomalit.