Světová obchodní organizace (WTO) příliš dlouho chřadla u “vod Leman“ (Ženevské jezero), abych citoval T.S. Eliota. V posledních letech byla WTO, kdysi přední multilaterální obchodní fórum světa, soustavně opomíjena a poslední “výtky“ globalizaci, jako například Brexit Velké Británie či zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, naznačují, že tento trend bude pokračovat. Tyto výsledky by však nakonec mohly mít opačný efekt a to díky třem klíčovým událostem, které by mohly umožnit vzkříšení WTO – a multilateralismu, který ztělesňuje.
První událostí je úbytek alternativních obchodních ujednání. WTO dosáhla svého vrcholu počátkem 21. století, pár let po ukončení uruguayských jednání o globálním obchodu a v době, kdy se k organizaci přidávalo více zemí – zejména Čína.
Hlavní hráči obchodu jako jsou Spojené státy a Evropská unie však následně přesunuli své zaměření z multilaterálních obchodních dohod k dohodám bilaterálním, regionálním a mega-regionálním. Ty mega-regionální – jmenovitě Trans pacifické partnerství (TPP) a Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) – představovaly obzvláště velké nebezpečí pro WTO. Jsou to však přesně ty dohody, které Trumpova administrativa odmítá, nebo alespoň oddaluje.
Evropská integrace měla na WTO obdobný dopad, protože poskytla alternativní platformu pro správu vnitřního evropského obchodu. Evropský projekt však zažívá těžké časy, nejvýraznějším důkazem budiž hrozící odchod Velké Británie. Po Brexitu se pravděpodobně WTO stane důležitým fórem pro britské obchodní vztahy se světem. Jakákoliv další dezintegrace EU by tento trend jedině posílila.
Samozřejmě je možné, že regionální obchodní dohody v Asii i jinde budou nadále vzkvétat. Bude se však muset objevit nové vedení. A žádná systémově podstatná země dneška nesplňuje přísné podmínky pro toto vedení: vnitřní politická stabilita, ekonomická dynamika, relativně zvládnutá rizika a vytrvalé odhodlání k otevřenému trhu.
Odmítnutí hyper-globalizace jako živá voda pro WTO?
Ačkoliv to může znít protichůdně, druhou událostí, která je dobrým znamením pro znovuzrození WTO, je narůstající odmítání hyper-globalizace u voličů. Hyper-globalizace je v zásadě “hluboká“ integrace. Jde nad rámec vytvoření otevřeného trhu pro zboží a služby zahrnující vyšší imigraci (v USA a v Evropě), harmonizaci předpisů (ambice TPP a TTIP) a důležité upravení domácí politiky (postupy při vypořádání investorů v rámci NAFTA a TPP). V případě EU dokonce zahrnuje společnou měnu. Pro takovou integraci je regionalismus mnohem efektivnější než WTO.
Když je nyní “hluboký“ aspekt pryč, může se WTO znovu stát atraktivním fórem pro obchodující země. Nenechte se mýlit: stále bude existovat mnoho globalizace, kterou bude muset WTO usnadňovat a spravovat, v neposlední řadě kvůli neúprosnému pokroku techniky. Síťová struktura obchodu a investic, která propojuje země a je ztělesněna v globálních hodnotových řetězcích – které jsme Aaditya Mattoo ze Světové banky a já nazvali “criss-cross globalizace” – zamezí případnému návratu.
Třetí událostí, která by mohla oživit WTO je protekcionističtější pozice Trumpovy administrativy. Pokud USA zvýší cla, nebo zavede hraniční daň ve prospěch exportu a zatěžující import, obrátí se pravděpodobně její partneři na WTO pro řešení, vzhledem k prokázané schopnosti organizace řešit spory.
WTO jako brzda Trumpova protekcionismu
WTO by se tak mohla stát místem, kde by byla přezkoumávána americká opatření a “držena na uzdě.“ Všeobecnost členství v WTO, kdysi viděna jako překážka pro nedočkavost zemí v honbě za novými pravidly a dohodami, by se mohla ukázat jako hlavní deviza, protože přináší vysoký stupeň legitimity, která je klíčová k minimalizaci napětí v obchodě a rizika konfliktu.
V mojí knize Eclipse argumentuji, že multilateralismus nabídl nejlepší prostředky k mírovému růstu nových mocností. Zdá se však, že stejný argument by se mohl vztahovat stejně dobře i na řízení mizejících mocností.
K oživení WTO ale nedojde automaticky. Zúčastněné strany se o to musí snažit. Jako nejvhodnější pro tuto činnost se jeví ekonomiky střední velikosti, které byly největším příjemcem globalizace a které, na rozdíl od USA a některých evropských ekonomik, nejsou v současnosti pod tlakem veřejnosti, která má ke globalizaci averzi.
Zastánci multilateralismu by měli zahrnovat také Austrálii, Brazílii, Indii, Indonésii, Mexiko, Nový Zéland, Jižní Afriku, Velkou Británii a možná i Čínu a Japonsko. Protože žádná z těchto zemí není velká (s výjimkou Číny), musí na obraně otevřeného trhu pracovat kolektivně.
Musí navíc otevřít jejich vlastní trhy, nejen v tradičních oblastech zemědělství a výroby, ale také v oblastech nových, jako jsou služby, investice a standardy. Přitom by tyto země také reagovaly na čím dál více transakční přístup k udržení otevřenosti, kterou jsou větší obchodníci nuceni přijmout.
Svět potřebuje zásadní reakci na pokles hyper-globalizace. Tou reakcí by mohl být multilateralizmus, propagovaný středními ekonomikami se silným zájmem na zachování otevřenosti.
Arvind Subramanian je hlavní ekonomický poradce indické vlády
Copyright: Project Syndicate, 2017.
www.project-syndicate.org