Prezident Evropské rady Donald Tusk po setkání s americkým prezidentem Donaldem Trumpem sdělil, že obě strany mají rozdílné názory na Rusko. Detaily sice poskytnuty nebyly, ale můžeme předpokládat, že Trumpův pohled je mírnější i přesto, že s Ruskem souvisí řada jeho skandálů na domácí půdě. Podle některých názorů to dokazuje, že ruský prezident Vladimir Putin má na Trumpa nějaké veřejnosti neznámé páky. Pro mě jde ale o známku toho, že Trump stále věří v možnost vybudování pragmatických vztahů mezi USA a Ruskem, napsal komentátor Bloombergu Leonid Bershidsky.
Konkrétní podoba takových vztahů jasná není. Jen těžko by šly založit na cynických amerických ekonomických a vojenských zájmech a ústupcích ruskému režimu. Klíčová otázka zní: Chtějí Spojené státy dlouhodobý vztah s Ruskem, který bude trvat i poté, co Trump a Putin již nebudou vládnout? Odpověď může být záporná. Putinovi zapřísáhlí nepřátelé se domnívají, že zkorumpované a na ropě závislé Rusko míří pod jeho vedením ke stejnému kolapsu, jakým prošel Sovětský svaz. Takové názory najdeme zejména na Ukrajině, a pokud by měly pravdu, žádné budování dlouhodobých vztahů smysl nemá. Stačí si jen počkat.
Čekání na ruský kolaps je stejnou strategií, jakou sledují komodští varani. Jejich kousnutím se do krve kořisti dostanou jedy, na které oběť postupně umírá. Varan ji jen sleduje a čeká, až vykrvácí. Jenže Rusku by nebyl konec ani poté, co by se rozpadlo. Nehledě na to, že ekonomicky je mnohem odolnější, než byl Sovětský svaz. I kdyby k rozpadu této země došlo, Spojené státy by musely vybudovat vztahy s několika novými subjekty, které by byly stále poměrně velké a zároveň politicky nestabilní a vojensky silné. Nezapomínejme, že po rozpadu Sovětského svazu se jen několik málo nově vzniklých zemí otočilo směrem k Západu.
Je tedy pravděpodobně nejlepší pracovat s tím, že Rusko tu bude ještě hodně dlouho a budování dlouhodobých vztahů s touto zemí je nutností. Putin tu jednou nebude, jeho země ale ano. Spojené státy s ní mohou jednat jako s geopolitickým protivníkem, který představuje nebezpečí pro západní hodnoty, dělá problémy na globální úrovni, ovlivňuje volby v jiných zemích a podobně.
George Kennan v roce 1946 charakterizoval Sovětský svaz způsobem, který v mnohém odpovídá i dnešnímu Rusku: „Je uzavřen vůči logice rozumu, ale vysoce citlivý na logiku síly. Z toho důvodu se rychle stahuje ve chvíli, kdy narazí na silný odpor. Pokud tedy jeho protivník má dostatek síly a dá jasně najevo, že je ochoten ji použít, tato síla nakonec použita být ani nemusí.“ Podle této logiky tedy Spojeným státům stačí mít dostatečnou sílu a ukázat ji vždy, když bude třeba. Jenže jsou k tomu ochotné pokaždé, když Rusko začne provokovat? Kolik amerických voličů by například souhlasilo s vojenským zásahem na Ukrajině?
Pokud Spojené státy nebudou reagovat razantně, nebude popsaná strategie fungovat. Putin je vždy ochoten jít ještě o krok dál, má-li k tomu prostor, protože jej neomezují všemožné demokratické procesy a normy. Takže moc zajímavě nezní ani strategie varana, ani tento plán preventivní ukázky síly. Je tu ale ještě třetí možnost, která vyžaduje, aby Rusko bylo vnímáno jako součást západní civilizace. Museli bychom ignorovat Putinovu propagandu, tedy jeho vykreslování Ruska jako bašty proti prohnilému Západu a islamismu. Jenže to není zase o mnoho těžší, než se nyní stejně dívat na dnešní Maďarsko či Polsko.
Tato poslední strategie by znamenala spolupráci všude tam, kde je Rusko hodně podobné Západu. A konfrontaci tam, kde je úplně odlišné. Například ruské postoje vůči Assadovi a podpora jeho boje s islamisty jsou v souladu s našimi západními tradicemi. Přes všechny Assadovy zločiny by jeho pád znamenal zkázu pro všechny nesunnitské komunity v Sýrii. Spojené státy stejně tak podporovaly řadu režimů v regionu a tvoří aliance se státy v Zálivu. Na druhou stranu například ruská invaze na Ukrajinu v souladu s našimi hodnotami není. Trumpova vláda na dlouhodobé úvahy a plány moc není. Pravděpodobně ale instinktivně tuší, že tato poslední strategie je nejlepší.