Podívejme se dnes nejdříve na to, co podle aktuálního výzkumu nejvíce znervózňuje mezinárodní investory. Jak ukazuje následující obrázek, na prvním místě jsou geopolitické tenze, na druhém vysoké valuace amerických akcií a na třetím politická situace ve Washingtonu a americká vláda. Nezanedbatelnou část své pozornosti také investoři věnují politické situaci v Evropě.
Je pozoruhodné, že zatímco důsledky vlády jedné strany v Číně moc velké obavy nebudí, naše pokusy vládnout sami sobě na Západě už nějakou dobu působí frikce. Je to přirozeně obsáhlé téma. Já si jej dnes dovolím scvrknout na jednoduchou, ale v zemích nám vzdálených i velmi blízkých palčivou otázku: Jak si zvolit dobrého prezidenta a další elity, které nás zastupují?
Firemní mustr na hledání prezidenta
O odpovědi jsem po čase začal opět uvažovat, když jsem hleděl na následující obrázek od HBR. Ten shrnuje průzkum zaměřený na nejdůležitější vlastnosti lidí pracujících ve vrcholném managementu firem. Lze tyto výsledky extrapolovat do oblasti hledání dobrých politiků? Trochu to připomíná nám blízkou otázku, zda lze vést stát stejně, jako je vedena firma? Zní jednoduše, ale jednoduchá není, protože záleží na tom, co si představíme jako správné vedení firmy.
Pokud je naší představou nějaká společnost v usazeném saturovaném odvětví, kde se hraje zejména o to, jak snížit náklady, kupovat levně a prodávat draho a ničit konkurenci, pak toto na vedení státu ani zdaleka nestačí. Pokud ale hovoříme o firmách, které musí fungovat efektivně, ale zároveň potřebují nějakou inovativní vizi, která dává jejím zaměstnancům pocit smysluplné práce, neřkuli existence, pak už je situace jiná. Pak je porovnávání vedení takové firmy a státu smysluplnější.
Z výše uvedeného grafu je zřejmé, že pro vedení firmy je nejdůležitější inspirovat a motivovat ostatní, mít ucelené postoje a být čestný a poctivý. Tyto „osobnostní vlastnosti“ pak doplňují klasické manažerské – schopnost řešit problémy a analyzovat je, dokázat dotahovat věci do konce, komunikovat, spolupracovat. Stále významnou, ale už znatelně nižší váhu mají odborné znalosti. To jasně naznačuje, že tu celkově hovoříme o druhém typu firem a seznamu relevantním i pro politickou oblast.
Je to tedy vlastně prosté. Posuzujme ty stávající, ale hlavně potenciální nové prezidenty, premiéry, či ministry podle toho, jak jsou poctiví, čestní, namísto toho, aby koukali, kde si všude přilepšit. Sledujme, zda motivují a podporují ostatní, namísto toho aby je sráželi, uráželi, ponižovali. To se dá dokonce často zjistit během jednoho krátkého rozhovoru v médiích. Všímejme si, zda sjednocují, namísto toho, aby neustále hledali, kdo je podle nich ohrožuje, a útočili na ně. Pokud to vše bude doplněno odborností a dlouholetými zkušenostmi, o to lépe.
Rada od draka
Výše uvedené závěry z amerického HBR si můžeme doplnit o zkušenosti z Číny. Ovšem ne z té dnešní jednostranické, ale konfuciánské. Pokud ale čtenář čeká, že zmíním myšlenku tohoto zřejmě nejznámějšího čínského filozofa, mýlí se. Sáhnout si chci k moudrosti toho, jehož Konfucius údajně nazval drakem, který trhá lidem vnitřnosti. Nešlo samozřejmě o nějakého extrémního sadistu, nýbrž o muže jménem Lao-c’. Ten totiž svými postoji šel natolik proti zaběhnutým pořádkům, že konfrontace s nimi budila i v lidech jako Konfucius pocit, že jim jsou rvány vnitřnosti z těla.
Lao-c’ podle pověsti nikdy nic psát nechtěl. K sepsání své Tao Te Ťing byl prý doslova donucen až strážcem hranic, který odmítal pustit mistra na jeho poslední cestu do hor v případě, že nesepíše to, co v životě poznal. Lao-c’ souhlasil a díky tomu máme k dispozici i to, co je podle mne tím nejlepším návodem pro hledání lidí, kteří by nám měli stát v čele. Posuďme třeba následující:
„Moudří lidé nemusejí být nutně vzdělaní a vzdělaní lidé nemusejí být nutně moudří ... příčina toho, proč řeky a moře přijímají úctu stovek horských potoků, spočívá v tom, že leží pod nimi. Jen tak mohou vládnout horským potokům ... dobrý vůdce je nejlepší v případě, že si lidé sotva uvědomují jeho existenci ... když takový vůdce, který málo mluví, dokončí svou práci a dosáhne svého cíle, řeknou: Tohle jsme udělali sami ... moudří vynikají, protože vidí sami sebe jako součást celku ... dobrý člověk není výřečný, výřečný nemůže být dobrý“.
Mustr, podle kterého posuzovat naše vůdce, je tedy podle mne i v tomto případě jasný (a s předchozím od HBR se hezky doplňuje). Ale nejsem si jist, jak velká část společnosti vlastně chce vůdce, o kterých hovoří Lao-c’, či výzkumníci z HBR. Pak se ale nedivme, že dostaneme přesně to, čeho si žádáme.
Řada čtenářů by mi asi v tuto chvíli namítla, že problém není na straně poptávky, ale na straně nabídky – chceme ty správné lidi, ale oni nejsou. S tím ale vůbec nesouhlasím. Stejně jako v ekonomii je takovéto rozdělení na nabídku a poptávku někdy k prospěchu, někdy ale mate a je zavádějící. V ekonomii tak hovoříme třeba o endogenní nabídce – nabídce závislé na tom, jak se vyvíjí poptávka (například potenciál ekonomiky je dán i výší investic a mění se tudíž podle toho, jak se mění poptávka). Stejně tak je endogenní i „nabídka“ těch, kteří by nás mohli zastupovat. Konec konců, my jsme ti, kteří vybírají a zároveň jsme vybíráni. Nikdo jiný tu není. Co tedy chceme sami od sebe? Jsme sami sobě dobrým prezidentem?