Donald Trump má podle banky Natixis pravdu v tom, že americké ekonomice by prospěl opětovný rozvoj průmyslu. Pak by totiž došlo k větší tvorbě kvalifikovaných pracovních míst s vyššími mzdami a také by se zmenšila polarizace trhu práce. V neposlední řadě by klesly vnější deficity. Jenže tu je jedna podstatná otázka: Jak lze rozvoje průmyslu dosáhnout?
Existuje několik možností. První z nich spočívá v podpoře využívání tradičních fosilních paliv, která by snížila jejich cenu, tudíž by podpořila průmyslovou výrobu, která na energiích značně závisí. Tato možnost ale atraktivní není a příčinou je pokračující pokles cen alternativních zdrojů energie. Ty navíc vytvářejí stále více pracovních míst.
Odhady výrobních nákladů elektrické energie z různých zdrojů shrnuje následující tabulka. Podle ní se výrobní náklad 1 MWh ze solárních elektráren pohybuje mezi 60 – 100 eury a z větrných elektráren na pevnině kolem 60 eur. Náklady u nových jaderných elektráren se mohou dostat nad 100 eur za 1 MWh, u plynových elektráren to je 70 – 100 eur a u uhelných přibližně 60 eur:

Druhou možností, jak podpořit domácí průmysl, je vyšší zdanění produkce dovážené ze zbytku světa. Jenže v případě Spojených států není ani toto dobrá cesta. Příčinou je segmentace výrobních řetězců, která snižuje možnost substituce zboží zahraničního domácím. Vyšší zdanění a cla by tak vyvolaly hlavně růst cen dovozů.
Zbývá tak jediné efektivní řešení, kterým je pohyb směrem vzhůru po hodnotovém výrobním řetězci. To znamená modernizaci průmyslu a rozvoj dovedností a znalostí pracovní síly. V USA tato modernizace již probíhá několik let, ovšem odbornost pracovní síly je stále nízká. Druhá tabulka ukazuje vývoj vybavenosti průmyslovými roboty (počet robotů na 100 zaměstnanců ve výrobním sektoru). Z ní vidíme, že po roce 2007 došlo k významné modernizaci americké ekonomiky a v počtu robotů je na tom nyní výrazně lépe než řada evropských zemí. V tomto měřítku pak exceluje Jižní Korea, lépe než Spojené státy je na tom i Japonsko a Německo:

(Zdroj: Natixis)