V nejedné části světa roste popularita a moc autoritářských vládců. Vyvolává to otázku, co by se muselo stát, aby se tyto země přiklonily k liberalismu. Lidé jako Vladimir Putin, Tayyip Erdogan nebo Si Ťin-pching mají zkušenosti, vazby a mnohdy i popularitu. Měli by tedy jejich oponenti složit ruce do klína a jen čekat, zdali jednou nepřijde změna? Leonid Bershidsky na Bloombergu v souvislosti s touto otázkou poukazuje na politologa Daniela Treismana a jeho novou analýzu zaměřenou na demokratizaci různých zemí v období mezi roky 1800–2015.
Politolog tvrdí, že k záměrné liberalizaci došlo jen asi ve třetině všech případů. Stalo se tak například kvůli snaze zabránit revoluci, kvůli boji s útočníkem ze zahraničí či ve snaze porazit konkurenční skupinu elit. Ve zbytku případů byla demokratizace náhodnou událostí. Mocní v takových situacích vyvolali řetězec událostí, který nakonec navzdory jejich plánům vedl k nastolení demokracie. Takový Michail Gorbačov to dokonce přiznal.
Treisman se domnívá, že „chyby“, kterých se vládci dopustí a které vedou k nezamýšlené demokratizaci, se dají rozdělit do několika základních skupin. V první z nich dochází k tomu, že vládce podcení sílu opozice a nezakročí proti ní včas. Například rumunský komunistický diktátor Nicolae Ceausescu až během jednoho svého rutinního projevu zjistil, že nastal převrat. Indonéský prezident Muhammad Suharto až do své rezignace pevně věřil, že bude schopen opět se pevně chopit moci.
Další diktátorskou chybou je vyvolání voleb či hlasování, které ale diktátor není schopen dostatečně zmanipulovat. Taková věc se stala třeba Augustu Pinochetovi, když v roce 1988 nechal lid rozhodnout, zda má zůstat u moci. Něco podobného se stalo Leopoldu Galtierimu, který začal válku o Falklandy, kterou nemohl vyhrát a která mu nakonec podrazila nohy. A stejným způsobem mohou zafungovat i reformy, které mají režim upevnit, ale nakonec vedou k jeho zániku. Přesně to se stalo zmíněnému Gorbačovi.
Diktátoři dělají často chybu i v tom, že uvěří nějakému zrádci či použijí přílišné násilí. Bangladéšský prezident Hussain Muhammad Ershadmusel rezignoval poté, co se v reakci na policejní střelbu na opozici zvedla mohutná vlna protestů. Ukrajinský prezident Viktor Janukovič zase nechal v roce 2013 brutálně potlačit pokojný protest studentů a výsledkem byly mnohem mohutnější protesty, které vedly k jeho sesazení.
I diktátoři jsou lidé a tak dělají chyby. Treisman ale tvrdí, že právě jejich mocenská pozice zvyšuje pravděpodobnost výše popsaných přešlapů. Mohou uvěřit volbám, které ale nejsou založeny na skutečných preferencích lidí. Mohou uvěřit své vlastní lživé propagandě. Vládce Malawi Hastings Banda v roce 1993 uspořádal referendum, protože na něj udělal velký dojem obrovský počet lidí, kteří demonstrovali za jeho podporu, jaksi ale zapomněl, že k tomu byli přinuceni proti své vůli.
„Já sám se snažím sledovat, zda některé z popsaných chyb dělá Putin,“ píše Bershidsky a dodává: „Jenže on se zatím chová, jako kdyby uvedený seznam četl ještě dříve, než byl vytvořen.“ Proti opozici tak postupuje včas a s odpovídající razancí. Jeho volební manipulace je efektivní a války vede jen s mnohem slabšími soupeři. Podporuje propagandu, ale nechává si svůj vlastní úsudek. I on ale po 17 letech u moci může vážnou chybu udělat. Je lehké špatně odhadnout náladu ve stále cyničtější ruské společnosti. Stejně tak je jednoduché představit si, že cholerický Erdogan se dostane do ozbrojeného konfliktu s někým, koho nemůže porazit a Turci s ním rychle ztratí trpělivost. A chybu může dokonce učinit i čínský prezident.
Treisman poukazuje na to, že v 85 % případů předchází demokratizaci veřejné nepokoje. Lidé dříve či později přestanou být spokojení s autoritářským režimem. Diktátoři navíc obvykle nadhodnocují hrozbu ze zahraničí a naopak podceňují domácí opozici. Největší hrozbou jsou si ale oni sami.