Plán do roka zavést novou digitální měnu Libru si nezískal mnoho přátel. Na novinku ihned zareagovali tvůrci politik, regulační orgány i akademici – a povětšinou skepticky. Výbory Kongresu USA rychle svolaly slyšení a téma se významně projevilo minulý měsíc na schůzce G7 ve Francii.
Vysvětlit tento zpětný ráz zčásti pomáhá špatné renomé coby strážce soukromí jeho uživatelů. Skutečnou rozbuškou ale bylo náhlé uvědomění si hrozby, již digitální měny představují pro stávající měnový systém – ne výhledově, ale už teď. Kryptoměny existují už víc než deset let, ale žádná dosud nebyla natolik rozšířená, aby zpochybnila stávající řád. S potenciálem zapojit přes dvě miliardy aktivních uživatelů měsíčně by to mohl změnit.
Když jim teď tato společnost hodila k nohám rukavici, vlády by měly využít příležitosti k prosazování takové formy digitální měny, která bude sloužit veřejnému blahu. I nejzarytější obhájci současné měnové soustavy přiznají, že neprospívá všem rovným dílem. Navíc ji rychle předstihují technologické změny, které jsou z velké části nedostatečně regulované a mohly by spotřebitele vystavit nepředvídaným rizikům.
Být to tak ovšem nemusí. Technologie by dokázaly umožnit rozvoj mnohem lepšího systému. Jednou z původních pohnutek, z nichž vzešel Bitcoin a další kryptoměny, bylo vytvořit alternativní platební systém, který bude odolný vůči cenzuře. Švédsko a Singapur už směřují k vytvoření svých vlastních digitálních měn s oporou v centrální bance (CBDC). V Číně skupinka firem, včetně společností Alibaba a Tencent, zavedla přísně regulované a dozorované digitální měny pro transakce, které se vyrovnávají v žen-min-pi. V Keni, Mali a dalších zemích nabízejí telefonní společnosti služby digitálních plateb každému, i lidem bez bankovního účtu.
Tyto experimenty nabízejí řadu modelů, z nichž lze vybírat. Nejprve se ale musíme zamyslet nad zásadní otázkou: Měl by stát umožnit vznik soukromých peněz, anebo by měl snahy jako Bitcoin a Libra přísně omezit i za cenu rizika, že potlačí inovace?
Peníze se tradičně definují funkcemi, které plní: jsou prostředkem směny, uchovatelem hodnoty a zúčtovací jednotkou. Dolar, libra, jen i euro plní všechny tři funkce, ne však bez jisté pomoci soukromého sektoru. Zásadní úlohu v platebních systémech (směnná funkce peněz) hrají banky, a to vydáváním soukromých peněz ve formě účetních peněz a podobně. Nabízejí také vklady, jež lze považovat za uchovatele hodnoty (za předpokladu, že jsou pojištěné). Pouze funkce zúčtovací jednotky – která zaručuje nominální hodnotu měny jako zákonného platidla k úhradě daní – je v rukou samotného státu.
Jelikož některé z určujících funkcí peněz lze přenést na soukromé aktéry, je otázkou, zda by na ně přeneseny být měly a do jaké míry. Neměli bychom oproti všem různým formám soukromě vydávaných digitálních peněz upřednostnit CBDC? Vždyť ve prospěch CBDC hovoří silné normativní argumenty. Coby veřejné statky by platební soustavy měly být přístupné všem za rovných podmínek. S moderními technologiemi můžeme konečně vypustit zprostředkovatele (banky), kteří po staletí sbírají smetanu.
Na druhou stranu je také třeba vznést argument proti monopolizaci platební soustavy. Za ideálních okolností by CBDC mohla vytvořit plně integrovaný, vysoce účinný systém, který bude prospívat všem. Ve skutečném světě by ale i drobný technický zádrhel či jiné selhání vlády mohlo mít systémové důsledky. Monolitické systémy obecně postrádají odolnost diverzifikovaných systémů, nemluvě o podnětech k dalšímu novátorství.
Mnohočetnost platebních systémů ovšem přináší své vlastní problémy. Transakční náklady převodů různých měn, ať už vzájemně mezi sebou nebo do měny s nuceným oběhem, by mohly být enormní. Historie nespoutaného bankovnictví nám zase říká, že neregulované měnové soustavy jsou náchylné ke zhroucení.
Tento hlavolam lze vyřešit vytvořením jednotného rámce pro všechny digitální měny, který by ponechal otevřené dveře inovacím. Popřípadě by jej bylo možné řešit prostřednictvím společných protokolů upravujících interoperabilitu mezi samostatnými systémy, podobně jako se vyvíjel internet.
Každopádně ke správě veřejných a soukromých peněz potřebujeme novou infrastrukturu. K penězům by se mělo přistupovat jako k veřejnému statku, měly tedy být přístupné na neziskovém základě. Za podmínky jednoduché registrace by měly být otevřené každému, kdo by chtěl vyvíjet určité nové produkty nebo služby. V závislosti na konkrétní službě by všechny nabídky měly být regulované tak, aby byla zajištěna bezpečnost a stabilita měnové soustavy. Dozorčí orgány by s cílem snížit menším začínajícím podnikům náklady nezbytné ke splnění požadavků mohly poskytovat bezplatné poradenství ohledně vhodných regulačních kanálů pro nové výrobky. V případě nutnosti by se pak regulace měla racionalizovat, aby nedocházelo ke zbytečným překryvům a jiným zdrojům neefektivity.
Digitální peníze pro nás představují obrovskou výzvu. Strážci peněžní soustavy, centrální banky, se tradičně zaměřují úzce na měnovou politiku a finanční stabilitu. Kormidlování finančních inovací je daleko za hranicemi jejich stávajících pověření. Vzhledem k tempu změn možná ale nebudou mít jinou možnost než poměrně brzy svou působnost rozšířit.
Katharina Pistor je profesorkou komparativního práva na právnické fakultě Kolumbijské univerzity v New Yorku a autorkou knihy The Code of Capital (Zákoník kapitálu) s podtitulem Jak právo vytváří bohatství a nerovnost.
Co-Pierre Georg, docent na fakultě ekonomie Univerzity v Kapském městě, je držitelem výzkumného stipendia Jihoafrické rezervní banky se zaměřením na finanční stabilitu.
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org