Veřejná diskuse o účincích automatizace a umělé inteligence (UI) se často soustředí na přínosy v oblasti produktivity pro firmy a ekonomiku na jedné straně a na potenciální negativa pro pracující na straně druhé. Je tu však ještě zásadní třetí rozměr, který by se neměl přehlížet: dopad nových technologií na blahobyt.
Historicky mělo technologické novátorství na blahobyt pozitivní účinky přesahující rámec toho, co zachycují běžná ekonomická měřítka jako HDP. Očkování, nová farmaceutika a inovace v lékařství jako rentgenové snímkování a magnetická rezonance ohromně prospěly lidskému zdraví a prodloužily život. I země s celosvětově nejhoršími nadějemi dožití mají dnes delší průměrné délky života, než měly v roce 1800 země s nejlepšími nadějemi dožití. Navíc zhruba třetina vzestupů produktivity, jež v uplynulém století přinesly nové technologie, se přetavila ve sníženou pracovní dobu v podobě delšího ročního placeného volna a v některých vyspělých ekonomikách zkrácením pracovního týdne téměř na polovinu.
Teď, když se zavádí nová generace technologií, je otázkou, zda budou následovat podobné přínosy pro blahobyt, anebo zda obavy z technologické nezaměstnanosti vytvoří nové zdroje stresu a podetnou důvěru spotřebitelů a útraty.
Při hledání odpovědí na takové otázky je třeba se zaměřit na dva rozhodující faktory. Prvním je potenciál inovací zlepšit blahobyt. Zejména UI by zvýšením produktivity, vytvořením podhoubí pro nové výrobky a služby a otevřením dveří pro nové trhy mohla podstatně zvýšit kvalitu života lidí. Výzkum McKinsey & Company zaměřený na současnou digitální transformaci zjišťuje, že uplatňování UI tak působí už teď a bude tak působit i nadále.
Nejúspěšnější navíc budou patrně firmy, které UI nezavádějí kvůli nahrazování pracovních sil a osekávání nákladů, nýbrž za účelem podněcování inovací; jak porostou, budou nabírat nové pracovníky. Například ve zdravotnictví dává UI poskytovatelům možnost nabízet lepší a včasnější diagnózy život ohrožujících nemocí, jako je rakovina, jakož i terapie uzpůsobené potřebám konkrétního pacienta.
Druhým rozhodujícím faktorem je přístup, jejž k řízení nástupu nových technologií uplatní firmy a vlády. UI vznáší důležité etické otázky, zejména v oblastech jako genomika a využívání osobních údajů, a nutnost získat nové dovednosti k obsluze chytrých strojů může vyvolávat stres a nespokojenost. Přesuny pracujících napříč sektory mohou být zdrojem výrazného pnutí, jitřeného sektorovými nesoulady, mezemi mobility a náklady (časovými a finančními) rekvalifikace.
Zásadní je, že pnutí vyvolávaná na trhu práce dnešními průkopnickými technologiemi mohou postihovat segmenty populace, které byly v minulosti vůči takovým rizikům imunní. Aby tvůrci politik předešli velkým výkyvům, měli by se zaměřit na zajištění rozsáhlých rekvalifikací, aby pracující vybavili dovednostmi „odolávajícími robotům“ a zajistili plynulost trhu práce.
Určováním směrů při zavádění nových technologií do inovací zlepšujících blahobyt a řešením dopadů šíření technologií na trh práce můžeme zvýšit nejen produktivitu a příjmy, ale i délku života, což se zase zpětně může projevit vyšším HDP.
Spočítat pravděpodobné účinky inovací přispívajících ke zvyšování blahobytu je složitý proces. V našem vlastním hodnocení jsme stavěli na metodách kvantifikace blahobytu, jež vyvinuli ekonomové Charles Jones a Peter Klenow ze Stanfordské univerzity, jakož i další v rozrůstajícím se oboru výzkumu štěstí. Za pomoci schematického modelu konstantního odvracení rizik jako srovnávacího měřítka jsme zjistili, že Spojené státy a Evropa by z UI a dalších průkopnických technologií mohly mít přínosy pro blahobyt přesahující ty, které v posledních desetiletích přinesly počítače a dřívější formy automatizace. Na druhou stranu, pokud technologická transformace nebude náležitě řešena, USA a Evropa by mohly zaznamenat pomalejší růst příjmů, vzestup nerovnosti a nezaměstnanosti a úbytky volného času, zdraví a dlouhověkosti.
Jedním ze zjištění našeho výzkumu je, že k ohrožení příjmů a zaměstnanosti dochází ve všech pravděpodobných scénářích, což znamená, že tato rizika nelze odmítat ani přehlížet. Pokud se předvídatelné nepříznivé účinky přechodu na automatizovanou znalostní ekonomiku nebudou řešit, mohlo by dojít ke zmaření mnoha potenciálních přínosů. Tvůrci politik by se měli chystat na rekvalifikační úsilí v rozsahu amerického zákona o opětovném přizpůsobení vojáků z roku 1944.
Kromě jiného mají dnes vlády při poskytování vzdělání a úpravě osnov zásadní úkol klást důraz na odborné dovednosti a digitální gramotnost. Mohou také využít veřejných výdajů, aby snížily inovační náklady pro podniky a prostřednictvím zadávání veřejných zakázek a otevřených trhů směrovaly technologický rozvoj k produktivním cílům.
Zvládnout tuto výzvu musí ale také lídři v podnikání. Pokud firmy ve vztahu k UI a automatizaci přijmou přístup osvíceného vlastního zájmu – jemuž říkáme „technologická společenská zodpovědnost“ –, mohou zajistit užitek jak pro společnost, tak pro své vlastní hospodářské výsledky. Vždyť produktivnějším pracujícím lze vyplácet vyšší mzdy a tím posilovat poptávku po výrobcích a službách. Abychom zužitkovali dalekosáhlé přínosy digitálních technologií, UI a automatizace, budeme muset najít pečlivou rovnováhu a rozvíjet jak inovace, tak dovednosti, které dokážou zvládnout síly, jež inovace uvolní.
Christopher Pissarides je laureát Nobelovy ceny za ekonomii a královský profesor na London School of Economics.
Jacques Bughin je ředitel McKinsey Global Institute a seniorní partner McKinsey se sídlem v Bruselu.
Copyright: Project Syndicate, 2019
www.project-syndicate.org