Ekonom Chong Shu v nové studii „Rational Apathy: The Curse of Shareholder Empowerment in Uncontested Board Elections“ poukazuje na to, že navzdory intuici je těžké najít pozitivní vztah mezi kvalitou vedení obchodovaných firem a tím, jak významný hlas v nich mají jejich akcionáři. Připisuje to freeridingu – tedy v podstatě tomu, že akcionáři/investoři se spoléhají na to, že „optimalizační“ práci za ně udělá někdo jiný. Z jejich pohledu může jít o „racionální apatii“, ale výsledky této „racionality“ jsou pak v celku negativní. Jak to tedy vlastně je s přínosy a negativy akciového trhu?
Trh, produktivita a manažerský feudalismus
Chris Dillow na svém populárním blogu Stumbling and Mumbling poukazoval nedávno na to, že britský politik Jeremy Corbyn sklidil výsměch za své slova, že zvýšení produktivity by mohlo zkrátit pracovní týden na čtyři dny. Ekonom trochu rozebírá, že britská veřejnost prý není schopna/ochotna některým věcem vůbec naslouchat a vážně o nich přemýšlet a toto je pro něj jeden z důkazů. Podle některých odhadů je totiž produktivita v britské ekonomice asi o pětinu nižší, než v zemích jako USA, Německo, Francie. Pokud by se tedy Britové spokojili se současnými mzdami a dohnali onu mezeru v produktivitě, mohli by si skutečně v principu zkrátit pracovní týden o jeden den.
Pokud se s touto logikou sžijeme, stačí už „jen“ zvýšit produktivitu. A ekonom tvrdí, že podle řady studií by jí šlo zvednout lepším vedením firem. Jak zlepšit vedení a management firem? Zde pan Dillow poukazuje na další studie a zejména na tu od známého Michaela Jensena (před několika týdny jsem tu zase já zmiňoval jeho analýzy vztahu mezi stavem ekonomiky a mírou důvěry ve společnosti).
Pan Jensen už před třiceti lety tvrdil, že firmy obchodované na akciovém trhu vykazují velkou míru plýtvání a neefektivity. Příčina je jednoduchá: Absence efektivního monitoringu šéfů a managementu firem. Tedy jinak řečeno to, co jsem psal v úvodu. Podobných závěrů je řada. Například David Graeber v knize Bullshit Jobs hovoří o manažerském feudalismu. Pokud si to převedu do svých slov, tak ten vzniká ve chvíli, kdy akcionáře zajímá jen nákup a prodej akcií namísto toho, aby se snažili ve firmách něco změnit k lepšímu. Akciový trh by teoreticky měl pohybem cen akcií nahoru a dolů napomáhat tomu, že management bude jednat v zájmu vlastníků. Ale pokud jsou vlastníci apatičtí, otevírá se prostor pro jiné „aktivity“.
Chris Dillow je pak toho názoru, že mnohem efektivnější je stav, kdy podstatnou část firmy vlastní lidé, kteří v ní pracují. Z velké části proto, že v jejich výsostném zájmu je právě to, aby si firma vedla co nejlépe - jak pro zachování jejich pracovního místa, tak z hlediska výše mezd. A v neposlední řadě i proto, že právě zaměstnanci znají firmu mnohem lépe, než lidé, kteří si o ní často přečtou jen krátkou analýzu, někdy ani to ne (pasivní investování). Pan Dillow pak správně poukazuje, že lidé, kteří s podobnými neradostnými studiemi na téma vlivu trhu na efektivitu firem přichází (jako zmíněný pan Jensen), určitě nejsou marxisté. Což je asi důležitá poznámka, abychom nesklouzli ke zbytečné „stranické“ debatě.
Trh už koriguje trh
Je toho dost a já nenabízím nějaké rozuzlení. Třeba proti onomu vlastnictví akcií zaměstnanci zase naopak hovoří pohled ze strany rizika – nechceme mít naše úspory „vsazeny“ na stejnou kartu, jakou je naše práce. A v dnešní době do tohoto tématu významně promlouvá o robotizace a automatizace: Pokud budou roboti brát lidem v masivním měřítku práci (což není zdaleka jisté), dříve nebo později asi budeme muset přemýšlet o nějakém novém systému přerozdělení. A jeden z nich by mohl stát právě na tom, že lidé budou více vlastnit ony roboty, kteří jim vzali práci – tj., rozšíří se vlastnictví firem.
Počet obchodovaných společností v USA každopádně klesá, což může být známka toho, že ekonomika už začala popsaný problém korigovat po svém. Trh tak vlastně sám začal korigovat tu svou část, která nefunguje tak, jak by měla. Nedávno jsem tu každopádně sám psal o tom, že se sice diskutuje o aktivních a pasivních investicích, ale skutečná diskuse by měla možná probíhat a „aktivních aktivních“ investorech. Tedy těch, kteří ve firmách prosazují pozitivní změny. Na samotné veřejné obchodovatelnosti těžko najít něco špatného. Jde tedy vlastně „jen“ o to, jak s ní nakládáme. Nekonečné spekulace se nezdají být tím správným „způsobem trhu“.