Zemřel Paul Volcker, který stál v čele Fedu v letech 1979–1987. Jak poukazuje ekonom Tim Taylor, právě jemu je většinou připisována monetární politika, která ukončila období vysoké inflace sedmdesátých let, ale zároveň vyvolala velmi hlubokou recesi v roce 1980 a následně v letech 1981–1982. Z tohoto důvodu jej někteří oslavují, ale jiní jeho přístup kritizují. Taylor v této souvislosti poukazuje na rozhovor, který s centrálním bankéřem udělal v roce 2013 Martin Feldstein a který byl zveřejněn v Journal of Economic Perspectives.
„Velmi na mě zapůsobilo, že Arthur Burns ve svém projevu na rozloučenou hovořil o „utrpení centrálních bankéřů“. V projevu se dlouze věnoval tomu, že s ohledem na ekonomickou a politickou situaci té doby Fed a vlastně žádná centrální banka nemají dostatečnou moc na zkrocení inflace. Byl to dost smutný příběh. Pokud bychom mu uvěřili, museli bychom to asi vzdát. Já jsem si ale nemyslel, že se máme vzdávat,“ řekl Volcker.
Bankéř v rozhovoru také zmiňuje, že na konci sedmdesátých let byl mezi centrálními bankéři oblíbený pozvolný přístup k monetární politice. Řídili se tím, že potřebných cílů je třeba dosahovat postupně během řady let tak, aby nebyla poškozena ekonomika. Volcker ale podle svých slov této strategii nikdy nevěřil, nebyla podle něj realistická. Vysoká inflace totiž sama o sobě přináší tolik problémů a tlaků, že by stejně nakonec vyvolala recesi.
Bankéř také vzpomínal, že po svém nástupu do čela Fedu měl pracovní večeři s několika podnikateli. Snažil se jim vysvětlit, že nějakou dobu to bude těžké, ale nakonec se sitruaci podaří stabilizovat a inflace výrazně klesne. Jeden z podnikatelů mu přitom spokojeně sdělil, že právě uzavřel dohodu se svými zaměstnanci, podle které jim měly během následujících tří let růst platy o 13 % ročně. Inflace ale klesla z 13 % v roce 1980 na 3 % v roce 1983. Volcker chtěl touto příhodou demonstrovat, jak byla nastavena inflační očekávání na počátku osmdesátých let a to, že očekávání jejího postupného snižování bylo skutečně nerealistické.
Taylor také vzpomíná na to, co o Volckerovi vyprávěl Mervyn King, který stál v čele Bank of England. King poznal Volckera v roce 1991 na předem domluvené večeři. Volcker se po jídle „pokoušel zaplatit, ale nenosil sebou hotovost ani platební kartu, měl jen šeky, a to pouze dolarové. Jenže restaurace je nepřijímala. Takže jsem zaplatil librami a Paul mi dal dolarový šek,“ vyprávěl King. Oba s tím byli podle jeho slov spokojeni a King se těšil na to, že první peníze, které si uloží do nově otevřeného účtu v Bank of England, budou dolary od šéfa Fedu.
Došlo ovšem k tomu, že jeden z úředníků banky Kinga po několika dnech informoval, že šek je neplatný. Ukázalo se, že Volcker na něm zapomněl vyplnit datum a King tak přemýšlel o tom, co se tak dělá v případě, kdy šéf americké centrální banky dá někomu neplatný šek. Nakonec to vyřešil tím, že datum doplnil sám, což Bank of England bez potíží přijala. King pak k tomu všemu dodává, že celá věc mu dala jedno velké poučení: Pravidla a regulace by se měly zabývat věcmi podstatnými a ne podružnými detaily.
Volckerovu odchodu se věnují i The . Poukazují na to, že bankéř byl považován za důvěryhodnou osobu s velkou vnitřní integritou a proto byl někdy žádán o to, aby řešil různé spory. V roce 2018 pak vydal knihu, ačkoliv se tomu předtím dlouho bránil. V knize chtěl podle svých slov poukázat na to, že Spojené státy ztrácí schopnost si efektivně vládnout. Vláda podle něj už není schopna řešit ani základní problémy, jako jsou investice do infrastruktury. Hlavní příčinou je podle něj nedostatek kvalifikovaných lidí, kteří by se chtěli věnovat práci ve veřejném sektoru. Dodal, že „na obnovení důvěry ve vládní sektor není pozdě, ale nebude to lehký proces“.
Foto: Edmond J. Safra Center for Ethics