William McChesney Martin stál v čele americké centrální banky po celých 19 let, během období vlády pěti prezidentů. Do této pozice přišel v roce 1951, kdy Fed provedl významnou změnu ve své politice. Zatímco během druhé světové války bylo jeho hlavním cílem udržet sazby dole tak, aby vládě ulehčil získávání půjček, nyní se hodlal začít zaměřovat na to, jak monetární politika ovlivňuje celé hospodářství. Připomíná to ekonom Tim Taylor a poukazuje na zajímavé názory tohoto centrálního bankéře.
Martin se podle ekonoma stal synonymem monetární politiky do té míry, že John F. Kennedy si podle svých slov pamatoval rozdíl mezi monetární a fiskální politikou nejdříve podle toho, že „monetární“ začíná na stejné písmeno jako „Martin“. Tento bankéř měl přitom podle Taylora velice skeptický pohled na akademické ekonomy.
Martin je mimo jiné znám svým výrokem o tom, že úlohou Fedu je vzít mísu s punčem pryč ve chvíli, kdy se párty začíná pořádně rozjíždět. V rozhovoru s Richardem T. McCormackem na konci svého působení v centrální bance pak uvedl, že pokud má být „tahle pozice relevantní, nesmí sem být jmenován žádný akademický ekonom a zejména se musíme vyhnout těm, kteří se věnují ekonometrii“.
„Pro Fed pracuje padesát lidí na ekonometrických problémech, všichni jsou dole v suterénu a existuje pro to dobrý důvod. Jejich problémem je, že neznají své vlastní limity a důvěřují svým analýzám víc, než je podle mého mínění zdrávo. Pro mě nebezpečím nejsou, protože já jejich limity znám. Ale jsou nebezpeční pro lidi, jako jste vy, pro politiky, protože ti jejich omezení neznají. A jsou ohromení či zmatení jejich složitými modely a matematikou,“ uvedl Martin.
Hlavní slabostí modelů je podle Martina jejich závislost na použitých vstupech. Pro posouzení jejich výstupů je tak potřeba širšího rozhledu a určité moudrosti, kterou ale „tito matematici většinou nemají“. Proto je vždy dobré je mít k ruce, ale nikdy ne na vedoucí pozici. Jak Martin řešil tento problém ve své praxi? Podle svých slov při důležitém rozhodnutí o nastavení monetární politiky „sedl k telefonu a strávil čtyři nebo pět dní hovoren s informovanými lidmi z celé země“. Snažil se porozumět tomu, jak jsou na tom nabídka, poptávka, mzdy i inflační trendy. Hovořil tak se zástupci odborů, šéfy výrobních firem, ekonomy z jednotlivých poboček Fedu a dalšími, „kteří mají prsty na pulsu celé ekonomiky.“
Tím ale podle Martina celý proces rozhodování nekončil. Po těchto telefonech podle svých slov zamířil do New Yorku a tam strávil pár dní s bankéři a vedením velkých korporací, kterým důvěřoval. A výsledky těchto rozhovorů pak tvořily základ nastavení monetární politiky. Na samotných stránkách Fedu pak o Martinovi stojí, že „prosazoval flexibilitu“ a byl známý pro svou ochotu naslouchat opačným názorům.
„Měl pověst člověka schopného kompromisů, ale konfliktů se nebál. V roce 1965 například došlo ke známému sporu s prezidentem Lyndonem Johnsonem, který se týkal diskontních sazeb. Ty bankéř pak zvedl i přesto, že s tím prezident nesouhlasil. Podle některých byl tento krok i ukázkou nezávislosti Fedu,“ píše se na stránkách této centrální banky.
Zdroj: The Conversable Economist, Fed