Pokud se dnes hovoří o Číně, vybaví se nám možná hlavně výroba roušek či narychlo vybudované nemocnice. Ekonom Timothy Taylor ale na stránkách Milken Institute Review poukazuje na to, že vedle ekonomických dopadů pandemie probíhá významná změna v čínském hospodářství související s jejími obchodními přebytky. Dopad by přitom měla mít na celou globální ekonomiku.
Čínská ekonomika začala v osmdesátých letech díky reformám dosahovat rychlého růstu, ale stále pro ni byly typické mírné deficity běžného účtu. Když však v roce 2001 vstoupila do Světové obchodní organizace, „padly zdi, které ji v obchodu doposud omezovaly.“ V roce 2001 dosahovaly exporty 20 % HDP, v roce 2007 už 36 %. Dovozy se zvýšily z 18 % HDP na 28 % HDP a čínské hospodářství se tak pevně propojilo s celou globální ekonomikou.
Podle Taylora šlo o učebnicový růst tažený exporty, který dříve pomohl Japonsku a Jižní Koreji. V roce 2007 se díky němu čínský přebytek běžného účtu dostal na 10 % HDP a „takové změny nečekali samotní Číňané ani nikdo jiný“. Jenže pak nastal velký obrat a v roce 2011 už byl přebytek na 1,8 % HDP. Tedy na podobné úrovni jako v roce 2001. Podobný je i posun na straně exportů a importů a z tohoto pohledu je tak Čína nyní méně propojená se světovým hospodářstvím než v roce 2007.
Obrat po roce 2007 byl zčásti dán dopady finanční krize a pak také posilováním měnového kurzu, který zlevňoval dovozy a zdražoval čínské exporty. Žádný seriozní ekonom ale podle Taylora neklade vývoj před rokem 2007 do souvislosti s tím, že Čína poskytovala dotace domácím firmám, nebo uplatňovala tarifní a další opatření zvyšující její konkurenční výhodu. Stejně tak nelze tvrdit, že obrat po roce 2007 nastal kvůli tomu, že se Čína podvolila mezinárodnímu tlaku, otevřela své trhy nebo přestala podporovat své firmy. Taylor pak vysvětluje hlavní mechanismus, který vytvořil onu horskou dráhu čínských přebytků.
Čínské firmy po roce 2001 nerecyklovaly všechny své příjmy z exportů do domácí ekonomiky, kde by mohly být použity na vyšší spotřebu (a tudíž by více zvedaly i dovozy). K tomu se přidala vysoká míra úspor čínských domácností. Tyto dva faktory vedly k tomu, že exporty rostly po roce 2001 mnohem rychleji než importy. Během posledních zhruba deseti let se ale čínské hospodářství posouvalo směrem ke spotřebě a to snižovalo obchodní přebytky zpět na výchozí úrovně. V současné době je pak čínské hospodářství tak veliké, že je těžké si představit, že by se exporty mohly opět stát tahounem růstu. Chování změnily i čínské firmy, které nyní směrují větší část příjmů z vývozů do domácí ekonomiky.
Další pokles míry úspor čínských domácností se podle ekonoma dá čekat kvůli stárnutí populace. Tedy kvůli tomu, že starší lidé již přestávají spořit na penzi a naopak začínají tyto úspory používat na nákup zboží a služeb. Rostou také dovozy zboží z okolních zemí a podle některých studií mají Spojené státy konkurenční výhodu na straně exportů finančních služeb. To vše stojí za některými predikcemi, které tvrdí, že čínské obchodní přebytky by se postupně měly přehoupnout do deficitů.
Taylor se na základě této analýzy staví kriticky k východiskům a krokům americké vlády, která se snaží o snížení obchodních deficitů, které USA s Čínou dosahují. A ekonom na závěr poukazuje i na to, že pokles čínských úspor se může projevit nižší poptávkou po amerických vládních obligacích. Což „není vítaný vývoj“ s ohledem na to, jak vysoké jsou americké rozpočtové deficity. I v době, kdy bylo dosahováno plné zaměstnanosti, se rozpočtové deficity pohybovaly kolem 1 bilionu dolarů. Zmíněné stárnutí čínské populace je pak podle ekonoma extrémní a odráží dřívější politiku jednoho dítěte. Stárne ale celý svět a s tímto „tektonickým posunem směrem ke stárnutí světové populace“ roste tlak na pokles globální míry úspor.
Zdroj: Milken Institute Review