Proč Bůh stvořil ekonomy? Prý proto, aby vylepšil image těch, kteří předpovídají počasí. Nevím, zda se to podařilo, ale vím, že neshoda ekonomů nepanuje jen v predikcích budoucnosti (pokud se něčeho takového dopouští). Ale i v tom, jak to v ekonomice vůbec funguje. Dnes pár poznámek k MMT, včetně pohledu na rozvahy centrálních bank.
Stephen King z je mediálně hodně známým ekonomem a před několika dny přišel s analýzou, která se zaměřuje na takzvanou Moderní monetární teorii (MMT). Tu bych svými slovy velmi zhuštěně popsal jako nový myšlenkový směr, který tvrdí následující: V zemi, která má svou vlastní měnu, se vláda nemusí obávat nedostatku financí – své výdaje a splátky dluhů vždy pokryje nově vytvořenými penězi. Mezi hlavní cíle vlády by měla patřit podpora zaměstnanosti a jediným limitem pro využívání jejího monetárního monopolu (tiskem financované výdaje) je inflace. Jen ta určuje, zda šlápnout na brzdy, či je volný prostor.
Pokud bychom uvažovali o uzavřené ekonomice, zodpovědné vládě, pokud bychom eliminovali informační frikce a behaviorální faktory a přidali pár dalších předpokladů dokonalých světů, MMT má něco do sebe. V podstatě by totiž z mého pohledu nešlo zase o nic jiného, než o to, dodat ekonomice tolik oběživa, kolik je z hlediska optimálního využití zdrojů potřeba. Pokud ale uvážíme, jak to v reálném světě chodí, skepse k MMT roste, a to u řady středněproudých ekonomů. Včetně pana Kinga, který v této souvislosti zmiňuje třeba nepříliš známý vývoj v Izraeli, kde na počátku osmdesátých let začala prudce růst inflace. A země dolarizovala, protože lidé se stále více obávali toho, že domácí měna zůstane bez hodnoty.
Zastánci MMT také například tvrdí, že inflaci by měli mít na starosti volení politici, a ne nevolení centrální bankéři. Důvod by měl spočívat v tom, že ti druzí mají často zadání, které vede k tomu, že musí vážit, co je důležitější (inflace vs. zaměstnanost). Ale takovou volbu by měli provádět ti, kteří jsou volení. Jak píše pan King, i na takovém argumentu něco je. Jde asi podobně jako v mnoha dalších případech o míru věcí.
MMT se před časem věnoval i další známý ekonom Greg Mankiw. Ten se podle svých slov snažil teorii pochopit na základě učebnice, kterou napsali William Mitchell a Martin Watts. Mankiw ale psal, že při její četbě si někdy nebyl úplně jistý tím, zda vlastně chápe popisovaný princip (ale uznával, že to také může být jeho chyba způsobená tím, že už je příliš ponořený do makroekonomického středního proudu).
I Mankiw si podobně jako King všímal toho, že podle MMT vláda s vlastní měnou nemůže zbankrotovat. Mankiw ale popisuje možnost, kdy by inflace dosáhla tak vysokých hodnot, že by ani tisk nových peněz nepřinášel vládě potřebnou sílu kupní a sílu na splácení dluhů. Default by pak mohl být lepším řešením než hyperinflace. A nás navíc mohou napadnout země, jako je Argentina. Čímž se dostáváme k tomu, v jaké měně jsou vládní dluhy spláceny, jak by MMT politika ovlivnila měnový kurz a podobně.
O MMT jsem tu psal v době, kdy se o ní začalo hovořit. Nejvíce vypovídající je možná v této souvislosti ona upřímná poznámka pana Mankiwa o tom, že možná přes všechnu snahu nepochopil, o čem MMT hovoří. Stává se něco takového meteorologům? Možná ano. Ekonomika a počasí jsou asi příliš složité systémy na to, abychom je plně popsali. A třeba to ani není nutné, třeba touto samotnou snahou dokonce „střílíme mimo cíl“. Což je možná vidět na neustálých hádkách o tom, jak by to mělo fungovat.
V souvislosti s monetárně–fiskální expanzí bych na závěr rád ukázal následující graf s poměry aktiv centrální banky k HDP. Fed je z tohoto pohledu velikostí své rozvahy stále velmi umírněn (něco přes třetinu HDP). My jsme na více než dvojnásobku, Čína na cca 50 % HDP. Švýcarsko jako možná nejaktivnější člen měnových potyček je na 181 %. A Norsko ještě úplně jinde. Nechám na čtenářovi interpretaci čísel, já to beru jako známku toho, že velikost rozvahy sama o sobě tolik neznamená (viz třeba i Turecko).
